Deník z Jordánska

Cestopis Jordánsko

Závěr zajímavého deníku Martina Bitmana z cesty po zemích Blízkého Východu (www.martinbitman.cz).

Čtvrtek 2.9.2010

Vyrážíme z Damašku. Adél musíme ještě pár hodin uklidňovat. Další tahání peněz z lidí vstřebávala dlouho. Překračujeme hranice. Měníme v jediné pohraniční směnárně dolary za „jody“ (po našem – „džedáááj“- 1JOD je asi 1,5 USD), zaplatíme poplatky za výstup ze Sýrie a poplatek za víza. Nevadí. Jsme přeci ze západu, tak se topíme v penězích. Nasedáme do autobusu a hurá do Ammánu.

Ammán není krásné město. Nechci se nikoho dotknout, ale moc nás nezaujalo.  Možná to je i tím, že jsme předtím byli v Damašku. Tohle je „normální“ hlavní město.

Při vystupování nepokládá za nutné vrátit nám na pěti jodovou bankovku. Hrozně se diví, že něco chceme zpět. Adél vybuchne a peníze mu vyrve z ruky. Musíme ji uklidnit. Nedá se nic dělat. Budeme se muset obrnit trpělivostí. A ta bude určitě potřeba. Hned vzápětí nám oznámí (je sedm večer), že autobus k Mrtvému moři nejede. Je přeci Ramadán.  Chceme dát velitelskou poradu v jedné z nádražních „putik“ (čajovna, co jiného by tu měli). O samotě dlouho nezůstaneme. Přicházejí místní zvědavci a „radí“, jak se dnes k moři dostat a co je nejlepší udělat.

Všichni se shodnou, že to dnes nepůjde. Budeme muset zůstat přes noc. Z Jordánců se vyklubou pohostinní lidé, zvou nás na čaj, vypráví o sobě a své rodině. Dozvídáme se, že ve skutečnosti nejsou z Jordánska. Většina je z Palestiny, Pákistánu, Iránu, Saudské Arábie. Palestinec Fádý nám (se svým kamarádem) pomáhá hledat hotel. Po velkém utrpení seženeme hotel, který nestojí 40 jodů na osobu. Fádý se rozhodne, jet se další den k Mrtvému moři vykoupat.

Pátek 3.9.2010

A opravdu. Ráno stojí na autobusovém nádraží a nemůže se dočkat, až vyrazíme. Vypadá to, jak kdybychom jeli na pískač do Lhoty – až na to, že tam se jezdí s plavkama. Ty Fádý neměl. A je to (ostatně jako na všech cestách) jinak, než vám místní říkali. Autobus jede později, nejede přímo ale s přestupy, nejde za 1JOD, ale za 3. Na placenou pláž jít nechceme. Zůstáváme na jednom z osamělých horkých a skalnatých břehů. Osvěžení jsme sice nečekali, ale tohle bylo opravdu příliš. Vzduch 50 a voda kolem 36 stupňů. A to je ještě (dle Fádýho) o deset méně, než před týdnem. Plavat ve vodě nejde. Připadáte si jako velryba.

Nahoře: velryba, dole: ozdravná kůra.

Při jakémkoliv záběru skončíte na zádech, potopit se můžete do metru. Nepřejte si, aby se vám dostala voda do očí (jako mne). Na závěr má Fádý - který se nekoupe - výborný nápad. Ukáže nám „léčivé bahno“ ležící na dně moře. Nabíráme do hrsti kila bahna a mažeme si ho po těle. Co se nevejde, cpeme do pet lahví, abychom mohli něco přivést domů. Bez sladké vody a sprchy se ze sebe snažíme ručníkama dostat sůl, oblékáme se a pomalu odcházíme. Nenapadne mne nic lepšího, než se podívat po sprše v okolí. Zapomenu, že v arabských zemích není nejvhodnější podél silnice shánět sprchy pouze v boxerkách. Staví mne policejní auto, vyžaduje doklady.

Fády vše policistům vysvětluje, oblékáme se, jdeme na stopa a pokračujeme dále. Kamkoliv chcete jet, musíte se („logicky”) vrátit do Ammánu. Autobusy po Jordánsku jezdí ve “hvězdici” přes hlavní město. Vracíme se zpátky, loučíme se s Fádým, sedáme do autobusu a jedeme do Madaby. Lonely planet popisuje město nádherné atmosféry. Jde o předražené turistické místo s jednou památkou – kostelem. Zajdeme dovnitř a vidíme křtiny. (Nebo – jak říká Adél, mučení děcek). Najít levný hotel je problém. Pokud chceme hotel do 15USD, řekne nám recepční – go to the Amman. Odpolední program je dvacet kilometrů vzdálená hora Mt. Nebo. Místo, kde údajně zemřel Mojžíš. Dostat se tam problém není. Nabízí nám to za "good price" řada taxíkářů. Dostat se tam levně, je horší. Nakonec není problém autostop. Během pár minut sedíme v autě, které nás doveze až na Mt.Nebo. Ke spirituálnímu místu to má daleko.  Na kopci stojí několik aut, autobus, kopec je obehnán betonovou zdí, velká část se opravuje. Zaplatíme vstupné, abychom se mohli motat mezi davy turistů ládující se wurstem. Avízovaného spirituální osvícení tu nedosáhneme. Vracíme se k silnici, jdeme na stopa a zastavují Jordánci se značkou Spojených Arabských Emirátů. Deset let tam žili, nicméně i je krize donutila vrátit se do Jordánska. Zvou nás na večeři do Ammánu. To z časových důvodů musíme odmítnout. Skončíme ve městě a jdeme se nadlábnout sušenek.

Sobota 4.9.2010

Ráno vyrážíme na stopa. Chceme jet po královské silnici přes křižácké hrady do Wadi Dhana a Petry. Po silnici jezdí (údajně) jen taxíky a soukromá auta. Autobusy nikoliv. Čekáme asi půl hodiny a zastavuje kluk ve “vytuněným” autě. Na půli cesty přesedáme do dalšího auta - jeepa. Lepší auto jsme nemohli mít. Jedeme na korbě nádherným údolím Wadi Musa, stoupáme a klesáme, fotíme a relaxujeme. Silnice končí u hotelu nad údolím. Dál se cesta opravuje. Hoteliéři nám nabízejí, že nás za 5JODŮ odvezou do pět kilometrů vzdáleného města. Odtud jede linkový bus. Stejně tam jedou. To nás trochu namíchne. Oni tam jedou a řeknou si takovouto částku? Ale když se ohradíme, dozvídáme se, že jejich hotel je přece v Lonely Planet....

Jdeme pěšky, od čeho nás odrazují. Prý tu neprojede žádné auto. Samozřejmě kecali. Po pěti minutách něco jede, zastavuje nám a ochotně odveze do nejbližšího města na "autobusovou zastávku". Nebo spíše na určené místo, kde místní ví, že autobus zastaví. Za pár minut zastavuje mikrobus a řidič nás prý odveze za 20 JOD ke křižáckému hradu. Trvá dlouho, než pochopí, že čekáme na místní lokál za 1JOD. Nevím, zda by Tom dal přednost soukromému mikrobusu, kdyby věděl, co ho čeká. Jak jsme předpokládali, autobus je samozřejmě přeplněný a staví na každém rohu. Tom se zalíbil Arabovi, který má 3 manželky a brzy bude mít čtvrtou. Má široké pozadí a s ním se nacpe mezi nás. Párkrát Toma při jeho bujarém vyprávění prochmátne mezi nohama. I pro Tomáše kliďase to bylo silný kafe. Nemohl se dočkat, až budeme vystupovat.

Křižácký hrad Al Karak je nádherný hrad o sedmi podlažích a přesto, že byl již přes pěti sty lety dobýván, zachovalo se z něho hodně. Za pouhé dva JODY nás čeká ráj. Pokladní doporučuje vzít si čelovky. A měl pravdu. Prolézáme téměř dvě hodiny každou skulinu, každý sklep a každou místnost.  Na celém hradě je asi deset turistů.

Doplníme zásoby vody a jedeme do Wadi Dhana. Autobus žádný, stopovat se příliš nedaří, taxikáři chtějí za 30km cesty jen 50JOD. Nakonec se na nás přece jen usměje štěstí. Kolem jede autobus, který nás doveze deset kilometrů od cíle.

Poslední kilometry stojí za zmínku. Cestující jsou - ač jsme je o to nežádali - rozhodnuti, zajistit nám do cíle taxíka. Volají kamsi do hotelu, telefon nám dávají k uchu, v tom se ozývá cosi arabsky. Vystupujeme, přijíždí nějaký taxík, dva z cestujících prý pojedou s námi. My, co pojedeme blíže, zaplatíme dvakrát více, než místní, kteří jedou o několik kilometrů dál. Tohle už je pro Adél příliš. Křičí na celé kolo, cestující vystupují a nechápou, co nám vadí. Vždyť je to přece jen pár korun.

Držíme Adél, aby jim jednu nevrazila a táhneme ji pryč. Za chvíli nám zastavuje Švýcar s Holanďankou a bere do Wadi Dhana. Ubytujeme se u sympatického pána, dostaneme téměř zdarma večeři a do noci debatujeme s ním a dalšími ubytovanými zápaďáky o zážitcích na cestách.

Neděle 5.9.2010

Ráno vyrážíme na trek údolím Wadi Dhána. Hostel je na kopci. Sházíme pár hodin dolů, cestou jsme pozvání pastevci na čaj, jdeme v šíleném horku z kopce a následně do kopce. Večer sedíme opět s majitelem hostelu pod nádherným nebem, je teplá noc, hraje živá hudba, relaxujeme.

Pondělí 6.9.2010

Loučíme se a jdeme pár kilometrů (jak jinak, než v pařáku) do kopce na hlavní silnici. Berou nás dva Jordánci - veselí a vtipný, celou cestu ukazují zajímavosti kolem.  Pak pěšky na hrad Al Shobak. Odpočineme si cestou na pohovce ležící u silnice.

Posezení u cesty. Opravdu to není fotomontáž.

Na hradě není ani noha a žádné vstupné. Přesto by se rozsahem a zajímavostí  stal  v ČR navštěvovanou památkou. S Tomem jsme v ráji. Prolézáme každou díru, každou místnost, každou chodbu. Z hradu odcházíme tajnou chodbou. Má ústit 375 schody dole u vesnice. Jestli tomu opravdu tak bude, uvidíme. Pouze za svitu čelovek a foťáku vyrazíme s Tomem (Adel to jistí zvenku po silnici. Se slovy, kdybychom se do hodiny nevrátili, tak něco dělej mizíme v díře) do dlouhé šachty a doufáme, že za dvacet třicet minut uvidíme denní světlo. Ony jsou totiž ze hradu cesty čtyři. Ale pouze jedna chodba je funkční, ostatní končí slepým ramenem. Objevili tu správnou a po dvaceti minutách vylézáme komínem u silnice. No, stálo to za to.Natrháme hroznové víno, fíky a pokračujeme do Petry.¨

Tajná chodba

S dopravou to je horší. Ač stopujeme, tak pokud někdo zastaví, chce peníze. A ne malé. Za hodinu jízdy chtějí 50JOD. Zase jim zamáváme a pokračujeme dál pešky. Stejně, jako v předchozích případech dostáváme varování, že jinak, než taxíkem  nebo soukromou dopravou se do Petry dostat nedá. A stejně jako předtím i dnes zastaví linkový autobus a za cenu jediného jodu nás doveze až do Wadi Musa – ke skalnímu města Petra.

Město je zcela přizpůsobené turistům. Jen co vystoupíte z autobusu, přijede malý transit a “bilým tlamám” nabízí bezplatný odvoz k hostelu. Zkusíme to. Za to nic nedáme. Hostel je zcela obyčejný, čili vhodný pro nás. Spát se dá na střeše, nebo ve společném pokoji pro deset lidí. Jelikož tu chceme zůstat a na střeše bychom neměli kam dát batohy, volíme pokoj. Je čtvrtá hodina, jsme unaveni dlouhým cestováním, jdeme na net. Zjišťujeme, jak se dá do skalního města dostat bez placení. Jelikož jde o přírodní útvar, neměl by to být problém .Stahujeme mapy, čteme informace o minulých pokusech – jak jinak, než Češi. Koho jiného by to napadlo. Adélka – odpůrce pc – internetovou kavárnu vynechává a jde se projít. Existuje informace (to ,že je špatná nevíme), že se po 17h dá do Petry dostat zadarmo. Adél to jde zkusit. Jak je jejím dobrým zvykem v případě, že se toulá venku sama, nastupuje do auta k Arabovi.

Vracíme se zpět na hostel. Adél po návratu vypraví, že jela do Litlle Petry s Arabem, jménem Mahmut. Slibuje ji, že ji dostane do skalního města Perta za jediný JOD. Běžná cena činí kolem 35JOD. Na večer ji zve do svého beduín kempu. To, že za to asi bude chtít, je Adél jasné, ale nějak si to nepřipouští.  Večer vyráží do beduín kempu. My s Tomem jdeme do akce. V noci chceme být v Petře, I kdyby – jak říká Tom – se tam měl prosekat a vylézt několik kopců.

Vyrážíme. Kolem 22h jsme dost daleko za městem a potmě hledáme křižácky hrad po levé straně, kde má být průsmyk. Těsně předtím nás na normální běžné silnici zastavuje auto, vystupuje člověk se slovy: Good evening.  I am ranger. Where are you going? Věta, na kterou jsme po 3 týdnech cesty alergičtí. To, že jdeme do druhé vesnice mu nestačí. Je totiž prý příliš daleko (asi 4km), navíc je tma a máme jet taxíkem. Neřešíme ho a jdeme dál. On však říká: For your save, go to the hotel. To je moc. Bývám dost klidný, ale tentokrát mne vytočil. To je to zakázáno jít (žádný nebezpečný úsek to nebyl - normální běžná silnice) i po běžné silnici? Ranger se nedá a volá policii. Nic jsme neprovedli, nepřekročili, byli na běžné komunikaci a přesto přijede policejní auto se zásahovou jednotkou. Vyskočí 6 “vypolstrovaných” , ale když nás vidí, odjedou. Zůstávají “státní” a for your save. I will take you back to the Hotel - FOR YOUR SAFE.  Is it your idea? 

Udělali z nás špiony, odvezli na policejní stanici, kde se nás ujal kapitán. Když začal slovy How are you, vybuchl jsem smíchy. Nevím proč. Přišlo mi to vtipný. Oni vás odvezou na policejní stanici a pak se ještě ptají, jak se máte. Následně nám “”vyčinil” že máme být na hotelu a do vedlejšího města jet autobusem. Večer na hostelu jsme s Tomem probírali, proč nás vlastně “sebrali”- ale asi to bylo jen proto, že se báli našeho pokusu dostat se tam bez placení.

Adél je někde v kempu, nepíše a my přemýšlíme, co dál. Řídíme budíka na šestou a vyrážíme za východu slunce na druhý pokus. Křižácký hrad najdeme, po naší včerejší návštěvě jsou podél silnice hlídky rangerů. Ač stojíme pár metrů od skalního města, nepřichází to v úvahu.

Středa 8.9.2010

Nezbývá, než jít jako řádný turista přes pokladny. Máme sraz s Adél, kterou z noční návštěvy přiveze Mahmut. U vchodu proudí turisti, je to tam samý stánek se suvenýrama, občerstvením, můžete si pronajmout koně, velbloudy, kočár – zkrátka, co je libo. A hlavně. Lidé jsou milí!!! Nic není problém. Už jste totiž zaplatili, takže jste BEST FRIEND. Jak říká Tom – v celém Jordánsku funguje: Do you have your ticket? Okey, you can die here!" 

Prolezeme Petru přes Nabatejský tunel, hlavní centrum až po chrám na vrcholu kopci. Všude je neskutečný bordel. Ani za ty peníze, nejsou schopni uklidit, chrámy jsou plné odpadků, výzdoba zničená, často se zapletete do ostnatých drátů.  Potkáváme turisty, kteří neudělají ani krok a raději si najímají velbloudy. Ale když náhodou nechcete a jdete po svých, nazývají vás BAD PEOPLE – no many.  Než odejdeme, zjišťujeme, jak vlastně zkreslují media. Sedneme si na jednu z laviček, přijde k nám strážník a ptá se. Jak se vám tady líbí? Namlsán zápaďáky čeká damou chválu. Adél ho vrátí zpátky na zem. Za těch 50USD byste si tady mohli alespoň uklidit. Strážníka to vyvede z míry, ale odpoví: 50USD no money for you. 

Běžíme ven. Mohli jsme mít úžasnou večeři v Movenpicku, ale jelikož se Adél nepohodne s Mahmutem (nepřijala jeho perspektivní nabídku přestěhovat se do Jordánska a hlídat mu jeho stádo velbloudu), skončíme na čínské polívce z ešusu.

Kdybyste někdy nevěděli, kam jdou vaše Peníze za vstup do Petry...

Čtvrtek 9.9.2010

Konečně jedeme do pouště. Wadi Rum, červenooranžová poušť. Kamkoliv, hlavně pryč z tohohle místa. Než se to podaří, čeká nás ještě pár zkoušek nervů. Nakupujeme zásoby. Voda, která včera stála 0,5 JODU,  stojí dvojnásobek. Pečivo, za které místní platí pár šupů, pro vás stojí desetkrát více. Ale co. 50 USD, no money. Když mě při snídani na zídce seřve nějaký Jordánec, že je Ramadán, ať nejím, dochází mi trpělivost. Až budu mít vstup za 1 JOD jako místní, budu držet Ramadán. (A mimochodem, druhý člověk mne sjede za to, že ta zídka je hřbitovní zeď. Podívám se za sebe a vidím, jen hromadu odpadků a drátů. Mezi nimi by člověk s velkou fantasií poznal hrob. Nevím, co je větší zneuctění. Zda se posadit na zídku, nebo udělat ze hřbitova skládku).

Posadíme se do autobusu a po hodině jízdy „přesedáme“ na stopa. Dorazíme do vesnice Wadi Rum, k turistickému centru. Zaplatíme 5JODŮ (no money) za vstup do pouště a hned se na nás vrhá skupina Jordánců (tedy, pardon – „Beduinů“ – tak si oni říkají - použiji slova Adél: v jeepu, v maskáčových kapsáčích, žlutém triku s potiskem, kšiltovce NY Rangers a cígem v hubě) s nabídku good price za velbloudy, jeepy, ubytování atd. 100 USD, no money. Good price. Když jim řeknu, že mám 25USD na celý zbytek Jordánska, vysmějí se mi.

Jdeme pěšky přes další vesnici do pouště. V Lonely Planet píší: pokud opravdu chcete vědět, co dokáže poušť, přijeďte v období květen až září – a běžte pěšky. Pár kilometrů za vesnicí má být jediná voda široko daleko – Lawrencův pramen. Vyčerpaní stavíme pod jediným stromem v celé poušti stany a odpočíváme. Není to snadné. Stavět stan v písku a horku chce pevné nervy. Zvláště, když i flegmatik Tom vykřikuje. Tady je to samé “velbloudí hovno”, v tomhle spát nebudu. Mám spacák plný písku.

Pátek 10.9.2010

Týden do odjezdu z Istanbulu. Tom má narozeniny. Nadělí si nádherný dárek. Po noci ve velbloudích hovnech vyrážíme za největšího pařáku (chceme přece vědět, co poušť dokáže) na 15km trek po poušti. Cožpak o to. Krajina je nádherná.  Náročnost chůze se nedá ani popsat. Když na cestě vidíme láhev s močí, uvědomíme si, co poušť dokáže. Nemusím říkat, že jsme jediní pěší turisti široko daleko. Uprostřed této “šílenosti” narazíme na desítky lidí stavící cosi. Po chvíli pátraní se dozvídáme, že královna má narozeniny. Staví se stage, připravuje se ohňostroj, kolem jezdí vojenská auta vozící proviant, nad hlavami létají vrtulníky. A opravdu. Když se večer vrátíme (nejen, že si vysloužíme obdiv i “beduínů”, kteří možná ani pěšky v poušti nikdy nešli), slyšíme z dálky rány a na nebi se objevují barevné záblesky…Tak na tohle jsou ty peníze, které tahají z turistů.

Sobota 11.9.2010

Den strávíme pod stromem a relaxujeme. Už víme, proč se na poušti pije čaj. Ona totiž voda, která má 60stupňů jinak ani poživatelná není. Odpoledne se jdeme podívat na slavný Lawrencův pramen (ten již třetí den pijeme). Vyškrábeme se na skálu nad stanem a polije nás horko. Smradlavá špinavá voda, která teče starýma trubkama dolů ke stanům. Jak rádi bychom si dali vychlazenou colu. V tom dorazí turista (samozřejmě jak jinak, než rozumně autem) a z batohu vytahuje vodu s kouskama ledu. Trochu závidíme. Večer sledujeme nádherný západ slunce a stáda velbloudů jdoucí k napajedlu za svitu hvězd.

Neděle 12.9.2010

Pro Toma s Adél to klidná noc nebyla. Se spaním problém nemám - o ničem nevím. V noci (cca ve 2 ráno) se prý pří přítitilo několik jeepů do vedlejšího beduínského stanu, světlomety aut křižovaly oblohu, duněla arabská hudba. Dokonce jsme byli údajně pozváni na “večeři”.

Ráno sebereme pět švestek a vyrážíme stopem do Aqaby. Přímořské letovisko, kde máte na dosah Izrael, Saudskou Arábii a Egypt. Chceme se vykoupat v Rudém moři. S výběrem (díky Adél) pláže problém nemáme. Zaujala Araba (napůl Jordánec, napůl Ital, živící se jako instruktor potápění), který nám ukáže Saudi beach. Slibuje půjčení svých záložních brýlí a šnorchlu. Podmořský život je nádherný. My si to moc  neužijeme. Jen co se zakoukám, už na mne křičí Arab, abych předal brýle Adél, se kterou je v moři (nemusím povídat) desítky minut.

Po koupačce se zastavujeme v McDonaldu. I já, odpůrce, kupuji “menu” a plním žaludek.

Jsme smutní. Následuje cesta domů. Nejdříve Ammán. Stopovat je obtížné. Je neděle odpoledne, rodiny se vrací, auta jezdí plná. Po dvou hodinách zastavují mladí kluci. Mohli by nás vzít, ale ještě se jedou koupat. Buď máme jet s nimi, nebo nám prý koupí lístek na autobus. To jsme samozřejmě nechtěli. Jedeme podruhé na pláž. Z koupání moc není. I my Češi (nemající moře) víme, že černé fleky v moři jsou ježci. Jsme však jediní, kdo si bere do vody sandále. Jordánci se po pár krocích vracejí a se slzami v očích vypalují bodliny cigaretou.

Po třech hodinách jízdy jsme v Ammánu. Vysadí nás v chudé čtvrti (ideální pro nás), kde není problém najít levné ubytování.

Pondělí 13.9.2010

Dopoledne si telefonicky popovídám s vyučujícími na fyzioterapii. Mám problém se zápisem do ročníku. Vše je vyřešeno. Pokračujeme do Damašku. Příjezd kolem sedmé večerní. Kupujeme lístky na půlnoční expres do Allepa. Za sedm hodin jízdy pouhých 30kč. Máme pár hodin, jdeme do města. Vodnička, pizzička, kávička. O půlnoci sedíme ve vlaku.

Úterý 14.2010

Ubytujeme se v jednom z hostelů a vyrážíme vstříc velkoměstu. Nesmíme vynechat známý Allepský súk. Necháme se zlákat na good price a kupujeme mýdla, šátky a ovoce. Snažíme se utrácet poslední syrské peníze. To se daří dobře. Odpoledne sedneme do 4.cenové a objednáváme si čaj, kávu a dýmku. Sledujeme místní štamgasty. Připadáme si, jako v Čechách. S jediným rozdílem. Místo piva drží v ruce hadici vodnice. Je vidět, že ji nekouří porpvé. Povídám: "Tenhle tady kouřil, tos ještě tahal kačera..." Ale Tom odvětí…"Ne vole, tenhle tady kouřil, ještě moje máma tahala kačera.." 

Na večer jdeme koupit lístky do Istanbulu. Problém. Končí Ramadán, lístky jsou beznadějne vyprodané. Jeden chlápek najde autobus ve 12h. Jak ho našel, mi jasné není. Něco jako rezervační systém nehledejte.

Středa 15.9.2010

Osprchovaní, vypraní, s proviantem a knihou do autobusu jdeme na nádraží. Autobus ve dvanáct neexistuje. Chlápek samozřejmě v kanceláři není. Jeho kolega nám peníze vrací a my vyrážíme na další dobrodružství. Máme dva dny dostat se do Istanbulu. S mapou v ruce se snažíme dostopovat do Antepu. Doufáme, že odtud něco pojede. Na hranice to je bez problémů. V Sýrii jezdí pořád nějaký lokální autobus.

Zaplatíme výstupní poplatky a čekáme. Na hranicích do slavné Evropské unie (Turecko) si celníci dali obídek. To, že jim tam stojí kilometry dlouhá kolona, je nezajímá. Pasy se musí nosit k okýnku. Kolem okénka je balík lidí (mimochodem i autobusáků, mající v ruce štos pasů) a čekají, až se celníci naobědvají. Necháme pasy Adél. Věříme v její šarm. Po půl hodině zaujme Turka, který ji pomůže probojovat se k okénku. Máme razítko (i kdyby stál na hranici Usáma, je to jedno. Osobně vás nikdo vidět nechtěl) a vstupujeme do Turecka. Měníme zbylé syrské peníze. Kde jinde, než ve zlatnictví. Banky ani směnárny syrskou měnu nechtějí.

Na hlavní silnici chytáme kamiona, který veze jeepy do Iráku. Vysadí nás na okraji Antepu. Na autobusovém nádraží sháníme lístky do Istanbulu. Situace je stejná. Vyprodáno. Zbývá nám asi 48hodin do odjezdu z Instabulu a jsme stovky kilometrů daleko. Stopujeme na sjezdu k dálnici. Je šero. Auta nezastavují. Až na jediné – policie. Posílají nás do hotelu. Nedáme se. Vysvětlujeme jim situaci (jak jinak, než rukama a nohama). Odvezou nás benzínku, odkud se bude stopovat lépe a bezpečněji.

Po chvíli zastaví Turek v BMW. Jede do Adany. Sice je to jen 200 km, ale lepší něco, než nic. Rychlostí 80km částečně na LPG a částečně na naftu se šineme po dálnici. Zastavuje na půli cesty u něho doma. (to ještě cestou zajede mimo dálnici a ukazuje nám jeho továrnu a skladiště). Moc si z toho neděláme. Domluva těžká jsme rádi, že máme kde spát. Manželce cestou volal, doma čeká vynikající večeře a PEŘINY.

Čtvrtek 16.9.2010

Díky jeho 11ti letému synovi se anglicky domlouváme na dalším postupu. Dostaneme snídani, jsme představeni jeho prarodičům a praprarodičům (105 let). Odveze nás zpět k dálnici. Bere nás kamioňák s pískem. Jede do Ankary a Istanbulu. Že by to bylo takto jednoduché? Kdepak. Jakmile přejíždíme Kapadokii, zpomaluje na několik hodin na rychlost 25km/h. Je asi deset  večer a my jsme v Ankaře. Do Istanbulu je to 450km. Na okruhu kolem Ankary nás přesazuje kolegovi. Ten tvrdí, že do Istanbulu jede. Tempem, jakým jede, bychom tam byli ještě ráno. Je prázdný, cesta je hodně z kopce a rychlost s přívěsem kolem 150km/h není problém. Do toho přepíná neustále rádio. Z repráku se ozývá korán.  Opět neumí ani slovo anglicky, natož německy. Nechápe ani pantomimu. Na půli cesty (na odpočívadle) nás vysadí, že jede jinam. Bez komentáře. S pomocí „securiťáka“ v 1:30 ráno sedáme do dalšího stopa a kolem třetí jsme v Istanbulu. Hladoví, vyčerpaní, ale šťastní. Všude zavřeno. Nacházíme restauraci, kde si za několik lir objednáváme sandwich. (Adél má schízičku - uvnitř jsou držky. Nevadí. Alespoň se najím více).

Pátek 17.9.2010

Hledat hotel se nevyplatí. Spíme v parku na lavičkách přikrytí bundami. V sedm hodin odjíždí trajekt na evropskou stranu Istanbulu. Odvezeme si batohy na autobusové nádraží, převlékneme se do gala a vyrážíme (jako správní turisti s foťáčkem na krku) do centra. Město je to hezké. Ale hodně turistické. I do mešit si můžete chodit v kraťasech a tričku. Dle doporučení Lonely planet jdeme nadýchat atmosféru na trhy. Istanbulský súk je zklamáním. Vypadá to jako v OC Chodov. LCD panely, luxusní zboží, klimatizace. Raději si koupíme jídlo, prohlédneme zbylé památky a jedeme na nádraží. Dáváme si poslední Kebab. V 20:30 je definitivní konec. Odjezd.

Istanbulský súk

Jsme smutní. O to více, když za dva dny (19.9.2010) s batohem vystupujeme na Florenci a dojde nám, že je tu zpátky nudný všední život. Nezbývá, než to „přečkat“ a jakmile to půjde, vyrazit na cestu.