Deník z Turecka

Cestopis Turecko

Autorem následujícího cestopisu je Martin Bitman. Tímto mu děkujeme za svolení se zveřejněním. Pokud byste si chtěli od tohoto cestovatele a fotografa přečíst další články, navštivte jeho stránky www.martinbitman.cz. Jedná se o první část deníku z cesty po Turecku, Sýrii a Jordánsku (srpen, září 2010), která je věnovaná Turecku. Proč vlastně Blízký východ? Během května a června jsme plánovali jet do Afriky. Jak se blížilo léto, bylo jasné, že to z finančních důvodů nevyjde. Hledali jsme jinou alternativu. S tou přišla Adél. V červenci četla v Novém prostoru o klášteře kdesi v Sýrii, kde žijí společně křesťané a muslimové. To ji zaujalo a se svým nápadem přišla za námi. Hned jsme byli nadšeni a začali plánovat - letadlem? Ne, nuda. Stop? Dobrý nápad, ale časově to nelze naplánovat. Zbývá autobus a vlak. Pokud nějaký vlak na Blízký východ jede, tak s "okružní jízdou přes Ameriku". Takže autobus. Přidávají se další nápady. Sýrie? To je málo. Dal bych i Turecko, Izrael,  a Jordánsko.

Po zvážení všech + a - jsme Izrael opět vyloučili. Když totiž cestujete do "neoblíbených" arabských zemí - Sýrie a Libanonu, nelze pak se stejným pasem vstoupit do svaté země - Izraele. Samozřejmě, lze mít dva pasy...ale...přišlo nám to moc komplikované. Padne definitivní varianta: Autobusem z Prahy do Istanbulu a pak místní dopravou přes Turecko, Sýrii do Jordánska a zpět.

Jak to tedy vše bylo? 

Neděle 15.8.2010

Je to opět tu. Jak říká kamarád Michal, dovolená na zotavenou. Těšíme se na odpočinek. Na nedělní ráno máme koupené autobusové lístky z Prahy do Istanbulu (s přestupem v Sofii). To si ještě zapomenu doma druhou paměťovou kartu do foťáku a táta mi ji veze na metro. No, to nám to hezky začíná. Na  nádraží dorazím s Tomem. Adél přijede z Holešovic. Když ji potkáme, má trochu schízičku - na balení měla pár hodin, nějaké věci zapomněla (pojistnou smlouvu aj.) a k tomu se ji podařilo vyměnit jen 80USD. To opravdu není moc. Nedivím se, že je na dně.  Ale má přece nás. V 8:51 není na nádraží žádný autobus. Ale co. Jedeme s  bulharskými společnostmi. Neznervózňuje nás to (tedy - jen Adél). O chvíli později přeci jen přijíždí autobus a vystupuje jakýsi letuš (naše zavedené označení pro stewarda) řvoucí: biljety! Všem na nástupišti sebere lístky z ruky a někam se vytratí. Asi opravdu jedeme správným směrem. Nastupujeme do autobusu (místenky zbytečné - každý dle svého uvážení). Před odjezdem přichází letuš se slovy: "Autobus nemá stewarda, takže si dejte pozor, ať vám někde při přestávce autobus neujede. V Sofii se krade stejně jako v Praze. Pozor na falešné peníze."  Opravdu krásný začátek. Máme před sebou 21 hodin jízdy do Sofie. Jsme z předchozích týdnů tak unaveni, že to v Budapešti zalomíme a budíme se až při příjezdu do Sofie. 

Pondělí 16.8.2010

V 6:30 vystupujeme z autobusu v Sofii, celkem svěží. Jdeme hledat kancelář, kde potřebujeme potvrdit lístky na cestu do Istanbulu. Nahánečka nám cpe lístky již dvě minuty po výstupu. Ignorujeme ji, nicméně o pár minut později ji potkáváme v kanceláří, kde máme lístky potvrdit. Pořádně nám vynadá, že nás tu honí kdo ví jak dlouho. Stejně nám lístky potvrdit nemůže. Není ještě otevřen rezervační systém. Posadíme se, dáme snídani a hodinu čekáme. V 9:00 odcházíme na autobusové nádraží, kde čeká poměrně luxusní bus s nefunkční televizí. Dostáváme čajík, buchtu, ubrousky a kolem 18h přijíždíme do Istanbulu. Jen co vystoupíme a něco bychom zakousli,  už nás opět nahání šílenec z kanceláře (na Blízkém východě neexistuje státní doprava typu ČSAD. Každou trasu zajišťuje několik desítek cestovních kanceláří - dopravců, u kterých je možné lístky zakoupit). Ve 20:30 odjíždíme do Trabzonu. Cesta trvá 18hodin. Začínají to být trochu muka. A to ještě zjistíme, že po 3h jízdy jsme stále v Istanbulu. Ještě musím dodat, že v době naší cesty byl Ramadán. Obchody a restaurace mimo turistické destinace byly většinou přes den zavřené a když už se vám něco podařilo ukořistit, jíst jste museli tajně. Jinak vám nějaký místní "mravokárce" vyčinil. Podrobně o tom napíši v kapitole Sýrie. 

Úterý 17.8.2010 

Ve 13:15 přijíždíme do Trabzonu (u Černého moře). Máme zde sraz s druhou skupinou. Ta přiletěla letadlem. Přesto, že vyráželi o desítky hodin později, v Trabzonu jsou dříve. Ulehčíme peněženkám, nakoupíme proviant, bereme Dolmuše (označení pro taxík) a odjíždíme do horské vesnice Ayder. Jen co vystoupíme a taxík odjede, Adél s hrůzou zjišťuje, že v něm nechala foťák s mobilem a peněženkou. Začíná plašit. (Nedivím se). Naštěstí jede kolem auto, které stopne (tedy spíše se mu postaví do cesty a jinou možnost mu nedá) a pronásledujeme taxík. Ostatní hlídají batohy a hledají vhodné místo ke spaní. O 20minut později vidíme našeho taxikáře u restaurace. O foťáku nevěděl. Těžko říct, co by dělal, kdyby ano. Adélka již s úsměvem na rtech štráduje do kopce - sotva ji stíhám. Za 40minut dorazíme k našim. Uvaříme večeři a vyčerpaní usínáme. Po třech dnech jízdy konečně na rovné zemi.

Středa 18.8.2010 

V půl deváte nám klepe Vašek na stan se slovy: "budíček"! Nasnídáme se a vyrážíme. Nezapomenutelný zážitek. Rozlámaní z předchozí cesty autobusem, s batohama plného proviantu (kolem 26kg-zásoby i do Jordánska) se šineme do kopce. Do prvního sedla a do dalšího a dalšího. Za den nastoupáme na 10km asi 1600 m převýšení. Poslední hodiny chůze je zima a mlha. Ne jedenkrát si říkáme, zda to máme zapotřebí. Jestli to není lepší zalomit v kopci a počkat, až si pro nás přijdou. Někteří chtějí volat i mamince. Vůle nakonec zvítězila.  Těsně před soumrakem překonáváme sedlo ve výšce 3100 m.n.m., sestupujeme o 200 metrů dolů, stavíme stany, večeříme a usínáme. Tedy - snažíme se. Přeci jen je naše celodenní vypětí "cítit" i ve stanu a tak se s Adél trumfujeme v tom, kdo se "snažil" více - a kdo si musí převléct triko. Nakonec jsem prohrál. Spí se špatně. Z celodenní únavy máme křeče, zimnici a do toho úžasné kamenné lože - přeci jen anglických trávníků na spaní v okolí moc nebylo.

Čtvrtek 19.8.2010 

V 7:45 budíček. Tedy spíše vysvobození po kamenné noční masáži. O hodinu později máme opět batohy na zádech. Nepoučili jsme se a nejeli do hotelu. Sestupujeme o 300 metrů, abychom je posléze zase mohli nastoupat. Během poledne, kdy si dáváme pauzu na oběd, se k nám přidává krásný pejsek

Cesta jde velkou oklikou od našeho cíle. Padl nápad vzít to přímo. Svahem. Že si ušetříme několik kilometrů chůze. Kilometry možná ano. Ale čas a síly vydaly za celý den pochodu. Nikdy bych s podobnou věcí již nesouhlasil. Škrábali jsme se sutí s 26kg batohama, klouzali a po desítkách minut lezení stále neviděli konec. Dle sovětské vojenské mapy (jiná mapa Kačkaru není) máme po dalších 300 výškových metrech překročit sedlo a pokračovat na druhé straně hřebenu. Nevěřte jim. Naštěstí jsme se ocitli zpět na cestě, která šla oklikou. I ta později končí. Před námi je prostě stěna. Vracíme se(tentokrát již po cestě) zpět do údolí. Objevuje se náš známý pes (je rozumný a chodí po cestě), nicméně se připlete Tomášovi pod nohy a ten po pár saltíčkách leží na zemi. Koleno se na nás šklebí, vytahuji lékárnu a v terénu "operuji". Po pár metrech chůze je jasné, že Tomáš dál dnes nemůže. Rána bolí hodně, být doma, udělají mu pěkných pět stehů. Ulehá do stanu a aby toho nebylo málo, pes se opět připlete, protrhne mu kousek stanu a Vaškovi sebere kolíky. No, jak říkala Adél. Ještě jedna pejskova nehoda a Tomáš by ho napíchl na rožeň.(Pak jsme zjistili, proč Tomáše miloval. Krmil ho sušenkami. ) Pes, ani nevím proč, dostal jméno Poli. 

Pátek 21.8.2010 

Převazujeme koleno, balíme a vyrážíme zpět dolů. Jiná cesta tímto údolím není. Nezbývá, než zkusit vedlejší. Přidává se k nám německý důchodce (tak se pajdající Tomáš s holí nazval sám). Procházíme skrz vesnici a potkáváme majitele psa. Naivně si myslíme, že zůstane s páníčkem. Dáváme oběd, převazujeme koleno a pokračujeme. Po hodině chůze jsme v 1200 m.n.m. Narazíme na regulérní silnici a dolmuše. Domlouváme cenu za dovoz do vedlejšího údolí. Ani to Poliho neodradilo. Cesta vede několik kilometrů serpentýnami, venku je 30 stupňů a Poli neúnavně běží za autem. Teprve po 10 minutách jízdy, co se silnice rozděluje, ztrácíme Poliho z dohledu. Kdo ví, kde je mu konec. Jak jsme ho na začátku vyháněli, najednou nám chyběl. Tak věrného, hodného a silného psa hned tak nepotkáme. Vystupujeme za vesnicí Yaylalar a pěšky stoupáme vzhůru.  "Ubytujeme se" kolem 18h kdesi na louce a hurá do vody. Ne, není zde žádné moře ani sprcha. Ale ledovcová řeka.

Sobota 22.8.2010 

Vaškovi není dobře.V noci měl teplotu, zimnici, bolí ho hlava. Navíc prší. Plán je jasný. Relax, plánování další cesty a povídání. Večer padne bláznivý nápad. Vstávat před svítáním, nechat zde stany s věcmi a zítra pokořit nejvyšší horu pohoří - Kačkar. 

Neděle 23.8.2010 

Vstávačka ve čtyři ráno. Venku je pár stupňů nad nulou. Oblékáme na sebe co se dá a vyrážíme. Vyplatilo se. Odměnou je krásný východ slunce. Nabití novou energií, bez batohů jsme za 45minut v předsunutém Base campu. Kolem je plno stanů s Francouzema a Němcema, kteří mají ještě půlnoc. Hodíme do sebe rychlou snídani a opět na cestu. Za další dvě hodiny dosáhneme Base campu. Tom a Vašek se ze zdravotních důvodů vrací zpět ke stanům. My stoupáme dál a s hrůzou zjišťujeme, kde až  je hora Kačkar. V necelých 3600 m.n.m. se mi začíná motat hlava, ztrácím koordinaci. Nejsem na tom zdravotně zrovna nejlépe, takže se rozhoduji, co dál. Ani po patnácti minutách odpočinku potíže nepřestávají - musím dolů. Losuje se, kdo půjde se mnou. Obětí je Týra. Adél s Petrem jdou dál. Já s Terkou se vracím ke stanům, kam dorazíme v jednu hodinu. Odpoledne přichází watchmen - tak se alespoň nazval. Neumí ani slovo anglicky. (natož jinak). Požaduje pokutu 100 USD na osobu za spaní v Národním parku. Licenci prý ukáže zítra ve vesnici , kde dostaneme i potvrzení. To mu samozřejmě nevěříme. Holky ignoruje. Baví se jen s klukama. Začínáme smlouvat. Nabízím mu slivovici. Trochu se usměje a je náš. Sice se nenapil (byl Ramadán, což jsem si v tu chvíli vůbec neuvědomil), ale bral to jako dobrý žert. Dokonce i holky přestal ignorovat. Nakonec mu sypeme z peněženky naše kováky - dohromady asi 8 tureckých lir (alespoň na pivo), on jen kroutí hlavou a se smíchem odchází.

Pondělí 23.8.2010 

V deset ráno vyrážíme do Yaylalaru, odkud chceme chytnout autobus do civilizace. Ve vesnici potkáváme našeho "vočmena" coby prodavače v samoobsluze. Autobus odjel, další pojede ráno. Nabízí nám soukromý dolmuš - samozřejmě s odpovídající cenou. Odmítáme a jdeme po silnici pěšky. Po 12km chůze bereme auto za 20TL na osobu a vyrážíme do Yusufeli. Prolézáme asi 5 hostelů, než nalezneme ten nejlevnější. Po tělové očistě vyrážíme užívat městského života.

Úterý 24.8.2010 

V šest hodin jsme na nohou - alespoň fyzicky. Jdeme na autobusák, kupujeme zásoby, lístky a o chvíli později sedíme v autobuse. Náš cíl je Erzurum. Jde o přestupní stanici na cestě k syrským hranicím. V Erzurum se Terka, Petr a Vašek točí na západ k jezeru Van a my na jih do Sýrie. Kupujeme lístky do Giazantepu. Snažíme se uhádat co nejnižší cenu. Nešlo ani tak o peníze (byly to řádově koruny), jako spíše o princip. Na východě si prostě myslí, že západ = moc peněz. Uspějeme a při odchodu jen zaslechneme: "Where are you from?" Máme pár hodin do odjezdu, odložíme batohy na nádraží a vyrážíme do města. Uděláme poslední společné foto - Terka, Vašek a Petr odchází a my se jdeme spojit se světem. Navštívíme internetovou kavárnu, nahrajeme fotografie, nakoupíme jídlo a potají (je Ramadán) v parku na nádraží dlabeme melouna. Autobus má zpoždění. Uklidňuje nás Turek, který umí (jako jeden z mála) cizí jazyk. Byl na Erasmu v Německu, dává nám kontakt na kamaráda v Giazantepu. Prý nás může provést po městě a nechat přespat.(Škoda, že Giazantep není - obyvatele prominou - pěkné město). První hodiny autobusem jsou šílenost. Dá se to přirovnat ke vzdálenosti Praha - Brno, nicméně s tím, že celou dálnici přestavují. Jedete po štěrkovo-pískové cestě mezi staveništěm, přejíždíte z pruhu do pruhu, kolem parního válce a nad hlavou v televizi vám jede luxusní turecká telenovela. Řidič ji zajisté neviděl. Místo, aby se díval na cestu (proč taky), sleduje televizi nad sebou. No a jelikož je Ramadán, nemůžete se ani najíst nebo napít. Aby nám cesta rychleji ubíhala, dáváme se do řeči s Turkem a Kurdišem. O nich musím pár slov napsat: 

Rozhodli se, že nás pojmenují podle svého uvážení: Tomáš - B.Pitt, Adél: Lady Diana a mě po nějakém čutálistovi z Chelsea - jeho jméno si nepamatuji. Kurdišovi jsme říkali Penis. Proč? Oba dva uměli dohromady anglicky asi šest slov: yes, no, problem, good, bad a kiss. Neustále nám vsugerovával: Erzurum - bad. Antep - good (první je turecké město a druhé kurdišské). Sebevědomí jim však nechybělo. Před námi seděla slečna kolem 20let - Sibel. Ta chtěla komunikovat, nicméně neuměla ani těch šest slov. Proto se naše dvojice rozhodla, že bude překládat. Jak to vypadalo, si dokážete představit. Penis mne chce dát se Sibel dohromady (viděl jsem ji poprvé) a chce abych ji řekl, že ji miluji, že ji zaplatím cestu do Prahy a já nevím co vše. Kolem půlnoci se Penis zamiloval: do koho jiného, než do Adél. I přesto, že chtěla spát, nenechal se odbýt. Neustále ji hladil po noze, říkal, jak je krásná. Ona jeho lásku neopětovala. Vyvrcholilo to jeho slovy: Adéla? Problem? Adéla, no problem. Adéla: kiss kiss? sex sex? penis penis. To už byla poslední kapka. Adél se zvedla, dost ho sjela a odebrala se spát na jinou sedačku.

Středa 25.8.2010 

Při východu slunce přijíždíme do Giazantepu. Sýrie je kilometrově na dosah. Ne však technicky. Vlak na hranice jezdí jednou denně, autobus nejede vůbec. Máme prý zkusit jiný přechod (vzdálený asi 200km). Rozhodneme se pro autostop. Zastavuje nám spoustu taxíků s "údajně" lacinými nabídkami. Nechápou, že chceme jet stopem. Jeden Turek (kravaťák) neustále chodí kolem a sleduje nás, co  blázníme. Nevím, zda záměrně, nebo plánovaně mu asi za půl hodiny zastaví soukromý řidič s BMW - 320d, který ho veze do Nizip. Bere i nás, příjemně si popovídáme a vystoupíme na okraji města Nizip. Zatímco hledáme autobus jedoucí k hranicím, začne ohrožovat banda malých dětí s prakem. Slova ani nadávky nepomáhají. Dochází mi trpělivost poté, co trefí Tomáše. Vezmu  plastovou láhev s vodou a napřahuji se na ně. To je vyleká, křičí: "gun, gun." Za chvíli zastavuje dolmuš, který nás odveze na turecko-syrské hranice. Projedeme (pěšky se přes zdejší hraniční přechod údajně nesmí) přes šest kontrol, ostnaté dráty, betonové zdi,  mezi minovým polem  a za několikakilometrovou neutrální zónou projdeme branou a ocitneme se v Sýrii.