Deník ze Sýrie

Cestopis Sýrie

Pokračování zajímavého deníku Martina Bitmana z cesty po zemích Blízkého Východu (www.martinbitman.cz).

Středa 25.8.2010

Po pár kilometrech přijedeme do hraničního města Jarabulus. Rozloučíme se s taxikářem a měníme peníze. Směnárny nehledejte. Peníze vám s dobrým kurzem vymění jakékoliv zlatnictví. Na kurzu se dohodnete společně. Bereme taxík, který se samozřejmě musí plně využít. Teprve pak vyrážíme. První větší městečko, odkud by se dala sehnat nějaká veřejná doprava je Manbidž. Jsme unaveni a zůstaneme. Přijíždíme však z míst, kde turisti nejsou. Na otázku, kde je nějaký levný hotel se dozvídáme, že tu není žádný. Dáváme se do řeči s doktorem (údajně Rumun), který chvíli přemýšlí, vezme nás do své kanceláře, vrátí se na ulici a zavolá, kdo má zájem ubytovat tři bílé turisty.

Divili byste se - zájem je. Nejde jim o peníze. Jde jim o poctu, touhu a zvědavost ubytovat bílé turisty. Nabídek je hodně. Velký obdiv ve mně vzbudí dva malí kluci s kolečkem, kteří se nabídli, že nám vezmou batohy. Nakonec se nás ujímá Arab v šedivém „kimonu“, který později dostane jméno Ali Paša.

Bere nás malým náklaďáčkem, pořád se směje a veze do „pouštního ranče“ za městem. Přibíhá asi osm dětí a jak vcházíme do domu, přicházejí další a další. Dvě manželky, X synů a Y dcer. Komunikace je problém. Nikdo neumí ani slovo anglicky, my ani slovo arabsky. Objevuje se malá spása. Asi 14ti-letá dcera, která se učí anglicky ve škole, přináší anglicko-arabský slovník a snažíme se o první komunikační pokusy. (Což se příčí Ali Pašovi, jelikož se jeho pozornost neupíná k němu, ale „pouze“ k dcerám). Odpoledne nám děvčata perou trička, půjčují „kimono“, obskakují a nechávají odpočinout. Poté jdeme na prohlídku města. Připadáme si, jako populární hvězdy. Jestli jsme předtím byli jen začínající, nyní jsme na vrcholu. Bílé tváře a arabské kimono dělá své. Ali Paša je však největší „king.“ Na ulici se s ním každý zdraví, lidé mu mávají, potřásají rukou.

Večer se vracíme na ranč. Blíží se sedmá hodina, končí nutnost hladovky. Peče se, vaří, připravuje velká hostina. Holoubek z domácího chovu. Po jídle se vracíme zpět do města. Adél projevila zájem koupit si muslimský šátek. Jedna z dcer, "dostala vycházku“. Zní to sice šíleně, ale opravdu to tak bylo. Dívka byla v sedmém nebi. Během roku se do města nepodívají. Chodí jen do školy, nebo se podílí na domácích prácích.

Večer Adél děvčatům vysvětluje, co je deodorant, kartáček na zuby a pasta. Ali Paša vyčistí zuby prstem, na který kápl kousek jaru a jako režná niť poslouží třáseň z koberce. Ostatní si nečistí zuby vůbec. Spíme na střeše. Ali Paša se nechává obskakovat - mladší manželka naklepává peřinku, dcery nosí pití, při usínání mu manželka masíruje nohy. Noc je nádherná, teplá a jasná.

Čtvrtek 26.8.2010 

Budíme se kolem osmé. Dostáváme snídani a Ali Paša se nabídne, že nás odveze k našemu dalšímu cíli – k pevnosti Qalaat Nambidž. Cestou nabíráme benzín. Žádá na něj peníze, máme jen velkou bankovku.  Čekáme, že nám zbytek vrátí ale nestalo se tak. Vysadí nás kousek od pevnosti, nasedne, ani se nerozloučí a jede. Do dneška nevíme, proč to udělal. Zda nakonec zvítězila chamtivost, nebo zůstala komunikační bariéra. Trochu nám zkazil začátek dne, ale musíme se s tím vyrovnat a pokračovat dál. Kousek od pevnosti nás zastavuje Syřan s nabídkou, že nás provede po hradu a pohostí. Jdeme do jeho domu, dáváme svačinu a vyrážíme k pevnosti. Průvodce nás provede, loučíme se s ním (peníze nechává na nás, ale když mu něco dáme, zdá se mu to málo) a vracíme se na hlavní silnici, odkud jedeme místní linkovou dopravou do As Saury. 

Neskutečný zážitek. Zase jsme byli za exoty, zase jsme jeli tím nejvíc nejhorším autobusem, jaký by byl u nás již v muzeu. Při shánění dopravy na pevnost Qalaat Džabar se strhává bitka o to, kdo nás poveze. Naštěstí se nás ujme jeden člověk, který nás uklidňuje slovy, že ramadán jim leze na mozek. Po návratu z pevnosti se ubytujeme v hostelu, kde majitelovi říkáme tělocvikář. Důvod je jediný. Učí tělocvik na základní škole. Večer si úžasně popovídáme, pokouříme vodní dýmku, popijeme čaj a ráno vyrážíme do města Der-er Zor a k pevnosti Dura Europos.

Pátek 27.8.2010

Dura Europos se nachází kousek od Iráckých hranic (zvláštní pocit být tak blízko). Tak strašně vedro jsme nikdy nezažili. Kolem je 55 stupňů. Vzduch „stojí“, vlhkost žádná. S sebou máme sice 5l vody, nicméně i ty brzy dochází. V pevnosti jsme úplně sami, hlídač šel domů, veřejná doprava žádná. Voda samozřejmě také ne. Naštěstí nacházíme nějakou jímku – pravděpodobně užitková voda na toalety, která má asi 60 stupňů. Přidáváme zvýšenou dávku chloru a pijeme. Neskutečně odporné. Po hodině se vracíme 3km k silnici. Naštěstí nám zastavuje mladý kluk, který říká, že je tady vedro i na něj. Bere nás do dalšího města, zve nás na kávu a čaj, shání autobus na hlavní trasu do města Der-er-Zor. Po krátké pauze přesedáme do linkového autobusu směr Palmýra. Cesta trvá pár hodin. Po příjezdu bereme taxíka a jedeme se ubytovat na hlavní třídu u rozvalin.

Sobota 28.8.2010

Ráno se rozhodujeme, co budeme dělat. Nejprve musíme ukojit absťák a jdeme navštívit místní internetovou kavárnu. Mezitím Adél stihne další rande u arabské rodiny. Odpoledne vyrážíme na rozvaliny. Horko je pořádné, ale oproti poušti už to není tak hrozné. I přesto, že se snažíme odmítat různé nabídky ke svezení na velbloudovi, jídlo atd., zastaví nás Syřan s dotazem, kolik je hodin. Zdánlivě nevinný dotaz se po chvíli změní v nabídku palestin, hrníčků a já nevím čeho všeho. Nakonec uhádáme relativně rozumnou cenu, necháváme si palestinu uvázat a vyrážíme na západ slunce na hrad nad Palmýrou. Západu slunce se tu však nedočkáme. Romantická chvíle je totiž zkažena příjezdem západních turistů, kteří jsou tak líní, že se nechají dovést téměř před vchod. Tak tohle ne. Když jich je kolem dvaceti, říkáme si, že to nemáme zapotřebí. Sházíme dolů a západ vychutnáváme na cestě. Když z tlampače začne křičet Alláh, je to i pro nás znamení, že by bodlo nějaké jídlo. Najíme se a v čajovně vychutnáváme syrskou vodní dýmku.

Neděle 29.8.2010

Chceme se vzbudit na východ slunce. Nicméně budík zaspal. Původní plán, zůstat do večera na západ slunce nad Palmýrou padá. Usoudíme, že je to škoda času. Nasedáme do autobusu a za pár hodin jsme v Damašku. Vyrážíme vstříc hostelu, který je doporučován v Lonely Planet. Jenže, ouha. Stejný nápad měli samozřejmě všichni turisti, kteří Lonely Planet mají. Takže je hostel buď plný, nebo neskutečně drahý. Těžko říct, zda z té reklamy nedostává Lonely Planet nějaké procento.

Zatímco Adélka má jednu ze svých dalších schíziček, objevuje se Syřan, který nám nabízí levné ubytování v podnájmu. Pět minut (jak tvrdil) to sice není, nicméně byt je na místní poměry dobrý, máme vlastní koupelnu i kuchyň a ještě ušetříme. Ve druhém pokoji bydlí Italka, která je na Erasmu. Tvrdí, že je tu kvůli studiu. Ale když se objeví Syřan, je jasné, že to jen kvůli studiu nebude. Večer nás zve společně s jejími erasmáky na večeři. Strava dobrá, leč organizace Italky a jejich kamarádů poněkud pokulhává. Večer zajdeme do čajovny, kde vychutnáváme opět vodní dýmku a arabskou kávu.

Pondělí 30.8.2010

Adél má zase schízu. Na těle se jí objevuje pár štípanců. Vyrážíme dopravou a taxíkem kamsi za město, na ministerstvo vnitra, kde chceme vyřídit povolení ke vstupu do Kunejtry. Kamenný dům, strážní budka a chlap v otrhaných hadrech s kalašníkovem mířící kamsi před sebe. Shodou okolností zrovna naším směrem. Záměrně neříkám voják. Jde totiž prostě o security mena, který dostal zbraň. Jestli s ní umí zacházet, raději vědět nechceme. Asi po 50 minutách přináší zřízenec kus papíru, kde je cosi psáno. I kdyby tam bylo, zastřelte je, může nám to být fuk. Arabsky neumíme nic, takže doufáme, že se jedná opravdu o povolení. Naše podezření ještě více stoupne, když zjistíme, že je to zcela zadarmo. To jsme na cestě ještě nezažili.

Vracíme se zpátky do centra a jdeme obdivovat Umájovskou mešitu. Největší v Damašku a jednu z významných Syrských staveb vůbec. Adél opět dostává slušivý úbor, jelikož ženy do mešit v civilním oblečení nesmí. Pro všechny však platí se vyzout. No, představte si mramor, pravé poledne, modrá obloha a asi 40 stupňů. Nožičky nás opravdu pálí, zatímco místní chodí po mramoru, jako by se nechumelilo. Tomáš prohlásí: Až definitivně konvertuješ k islámu, tak tě nohy přestanou pálit.

Úterý 31.8.2010

Ráno vstáváme o půl osmé. Hola, hola, Kunejtra volá. Adél má schízičku. Nikam se jí nechce, ale když o pár chvil sedí v autobuse, myslím, že je ráda. Na doporučení Lonely Planet máte mít taxika a vlastního průvodce. V žádném případě nejet veřejnou dopravou. Nevěřte tomu – ostatně jako spoustě dalším doporučením v průvodci. Celkem bez problémů asi za tři dolary přijedeme do Kunejtry, kde dostaneme povinného průvodce a procházíme se po zničeném městě. Strávíme zde asi půl hodiny, pak průvodce naznačí, že už toho bylo dost, odvede nás zpátky k bráně a odchází.

Vracíme se zpátky do Damašku, cestou má opět Adél psychologickou intervenci. Kdyby za to vybírala peníze, tak se vrátí s více penězi, než odjela. Jdeme s Tomem navštívit internet. Adél nechce a jde se projít. Dostává nabídku na rande a stráví čekání s nějakým chlápkem. Tom si chce dát večeři, nicméně je umravněn, že má přijít až po západu slunce. Že je ramadán. Takže oni nás tady budou ještě vychovávat. Večer zajdeme do doporučované kavárny Nofara. Pokouříme, popijeme. Cestou zpátky přes trh nás zastavuje nějaký Rus a ukazuje obchod se zlatem a zbraněmi. Adél opět nahodí svůj šarm a za pusu na líčko dostává nějaký kus papíru (údajně abeceda), který se jí líbí.

Středa 1.9.2010

Adél nás násilím budí v osm. Má novou motivaci. Dnešní noc chce strávit na Mar Muse. V klášteře, 80 km severně od Damašku, kvůli kterému jsme na Blízký východ jeli. Chytáme linkový bus a na konec cesty bereme taxíka. Na stopování tu není moc aut. Kolem poledne dorážíme pod klášter, ale vyhráno nemáme. Čeká nás asi půl hodinový výstup nahoru. Jestli tohle Otec Mar Musa chodí každý den, tak musí být atlet. Potkáváme skupinu Poláků, kteří se chovají jako hulváti. Večer nás nějaká Syřanka zapřáhne do „nucených prací“ v kuchyni. Tom se tomu vyhne, jelikož dělá vyšší věci – hraje s mnichem šachy. Každý, kdo chce v klášteře přespat, se musí podílet na společné práci a chodu kláštera. Teprve večer doráží Otec Mar Musa se svým doprovodem a začíná mejdlo. Spát jdou ženy a muži zvlášť.

Čtvrtek 2.9.2010

Ráno nemůžeme dospat. Kolem sedmé nás budí volání k motlitbě. Jsme v kapli s Tomem jedni z prvních. Adél doráží na pohodu až v průběhu motlitby. Ale nevadí. Celá motlitba je hodně uvolněná. Lidé odchází, přichází, baví se u toho, nějaký Syřan má zjevení – neb se skácí a volá cosi nesmyslného do vzduchu. Otce Mar Musa to však nevzrušuje a dál jede své zpěvy v arabštině. Kolem jedenácté čekáme pod klášterem na dohodnutý taxík a po přesednutí na autobus jedeme zpět do Damašku. Odpoledne sháníme autobus na nádraží v Damašku. Mysleli jsme si, že si v klidu nakoupíme, sedneme a pojedeme do Jordánska. Ale omyl. To, že nás desetiletý kluk málem uhodí poté, co mu odmítáme dát bakšiš za uložení batohu do busu (ty jsme si totiž uložili sami) se dozvídáme, že na hranicích se platí 10 dolarů za výstup ze Sýrie. Tak tohle už je příliš. Nikde o tom nepíší. Na ambasádě (dle telefonického rozhovoru)  o tom nic nevědí. Nezbývá, než se s tím smířit, zanadávat si a jet dál.