Putování Egyptem - I

Cestopis Egypt

Následující cestopis se mi velice líbí. Jeho autor Vašek (Alexandros Phillipou) v něm poutavě popisuje svoje putování po Egyptu a zároveň svým čtenářům předává řadu informací, které mohou využít při svém vlastním cestování. Je to o to cennější, že dobrých cestopisů z Egypta - zajímavé exotické země, kterou máme prakticky "za humny", je paradoxně mnohem méně než cestopisů z mnoha daleko vzdálenějších zemí. Velkou část odpovědnosti za to nese turistický průmysl, který Egypt v obecném povědomí degradoval na "Hurghadu možná s výletem k nějakým pyramidám". Děkujeme Vaškovi za svolení se zveřejněním jeho cestopisu a pokud byste si od něj chtěli přečíst více, navštivte jeho web http://www.alexander-phillipou.estranky.cz/. Vzhledem k rozsahu cestopisu jsme jeho text rozdělili do tří samostatných článků.

5. září 2008, pátek

Nastal den D, poslední přípravy, odpoledne zabalit a večer vyrazit na letiště. Odlet ve 21:40, dopravu s krosnami a baťohy na letiště stíháme jen tak tak. Rychle jsme se odbavili a vyrážíme do čekárny na nástup do letadla. Nějak se nám nedaří, po problémech před vlastním odjezdem, nejistotou, zda vůbec pojedeme to vyvrcholí ještě na letišti, kde z provozních důvodů dochází k posunu odletu letadla, po hodině a půl čekání konečně nastupujeme do letadla a těšíme se na odlet, už jsme značně nervózní, jelikož máme v Káhiře zajištěné ubytování i s odvozem taxíkem z letiště a vůbec netušíme, zda na nás počká. Dali jsme si rezervu jen hodinu po příletu. Nakonec máme zpoždění 2,5 hodiny. Ukázalo se že jsme celou dobu čekali na cestující z Milána, kteří měli zpoždění a zakoupené letenky na náš let. Navíc, jak už to tak bývá, běžná lidská chyba při počítání italských cestujících při odbavení způsobila, že nás najednou při přepočítání v letadle bylo o jednoho víc než mělo. A tak nastalo půlhodinové přepočítání, zjišťování kde se stala chyba. Prostě při odbavení zapomněli započítat jedno děcko a my měli takovéhle zpoždění. Vlastní odlet byl nakonec až ve čtvrt na jednu 6.9.

6. září 2008, sobota

Let klidný, jen ty mraky nad Káhirou nevěstí nic dobrého, snad nebude pršet. Přistání hladké jen místo ve čtvrt na tři, ve třičtvrtě na pět. Bude za chvilku svítat, vystupujeme z letadla, nemůžeme se nadechnout, je zde příšerný vzduch, vlhko a ještě ten smrad z leteckého paliva a olejů. Teď si uvědomujeme, že ty šedé mraky, které byly nad Káhirou, a kterými jsme prolétali před přistáním, nebyly mraky, ale prach a smog. Tohle město se dusí, a nezlepší se to. Nedá se tu dýchat, slzí tu oči, je to hrozné, tohle si z Káhiry nepamatuji. Rychle ve směnárně na letišti vyměnit třetinu peněz na první týden a pryč. Máme hroznou chuť na cigaretu.

 Naštěstí na nás taxíkář počkal, jedeme do hotelu Luna v centru Káhiry, cesta je docela o strach, s nějakými předpisy si tady hlavu nelámou, prostě jezdí z pruhu do pruhu, bez světel, červená, zelená to je jim úplně jedno, hlavně troubit, snad ostatní uhnou. Ještě že se tady v taxíkách běžně kouří, nemuseli jsme se na letišti zdržovat.  Dojedeme, živí a zdraví, rychle ubytovat a spát.

Snídaně v hotelu klasická - vajíčko natvrdo, máslo, rohlíky, sýr a džem. Bude to tak prakticky ve všech hotelích, jen s drobnými variacemi. Po snídani se bavíme s manažerem hotelu. Nabídne nám zajištění výletu do Sakkary a Gízy, nemáme moc času, jen jeden den a tak to za 20 euro bereme i když ještě nejsme plně aklimatizovaní a pořádně nevíme, co nás čeká i s ohledem k ramadánu.

Vyrážíme cca v půl jedenácté směr Sakkara. Taxikář moc ochotný není, máme si prý koupit lísky do muzea a jít se tam podívat, že vše ostatní je zavřeno. V této části se nachází muzeum Imhotepa, mastaba Mareruka a Tetiho pyramida. Muzeum nic moc, mastaba je pěkná, s hezky zachovalou výzdobou, krásně provedené posvátné bárky, moc hezky udělané falešné dveře pro klamání vykradačů hrobů. Z mastaby jdeme nízkou chodbou do podzemní komory Tetiho pyramidy, je zde krásný zachovalý, no jak by řekli egyptologové čedičový sarkofág, každý ať si ale věří čemu chce, tohle rozhodně k uložení mumie nesloužilo, má to úplně jinou a krásnou energii, jen do něj vlézt a ocitnout se v jiných sférách bytí.

Chtěli jsme se podívat k nejvýznamnější Imhotepově stavbě, k Džoserově stupňovité pyramidě, ale tam nás prostě taxikář nevzal, samozřejmě si vymýšlel, že zavřená. Proč by tam stály ty autobusy? Důvod jsme ale pochopili později v Gíze, prostě pospíchal, kšeft je kšeft. Každý tu funguje jako dohazovač někomu jinému, samozřejmě za úplatu. Dovezl nás dolů ke vstupu do Gízy a zatáhl do nějakého baráku, který zřejmě kromě jiných účelů fungoval jako feťácké doupě. Hned u vchodu se na obkladu stěny válela použitá stříkačka s jehlou. Nastalo dohadování ohledně pyramid a dohazování velbloudů, že ve tři kvůli ramadánu zavírají, že nic nestihneme, pokud nepojedeme na velbloudech a budeme muset jít pěšky. Už bylo půl druhé, že nás každý bude otravovat, když nebudeme mít doprovod, což tedy asi bylo jediné pravda, zkrátka 150 LE jsme za to nedali. Chtěli jsme tam být sami a akorát jsme neustálými kecy ztratili další půlhodinu. Vyrazili jsme, zakoupili lístky, prošli kontrolou batohů a došli ke sfinze. Prošli jsme údolním chrámem pyramidy a podívali se na sfingu z boku. Vrátili se zpátky a vyrazili jsme po silnici k pyramidám, pak jsme odbočili a prošli zbytky zádušního chrámu, poničeného a dnes používaného místními velbloudáři jako toaleta. Prošli jsme kousek kolem pyramidy, vylezli na první řadu kamenů a našli pohodlné sezení. Chtěli jsme chvilku meditovat, opřeli jsme se o kameny, nebyl to snad ani kámen, spíš měkká peřina, ještě lépe tekutý písek, jen se propadnout dovnitř pyramidy, jenže po chvilce bylo po pohodě a meditaci, začali k nám postupně dorážet jeden velbloudář za druhým a otravovat. Byli hodně natvrdlí, nemohli jsme se jich vůbec zbavit. Nakonec jsme se otrávení vydali zpět, tady klid nebude.

Otrávení jsme se nechali dovézt k hotelu. Jsme na pokoji, dáme si sprchu, ale máme hrozný hlad. No, půjdeme vyzkoušet, jak to tady funguje o ramadánu. Příšerné, všechny krámky s jídlem zavřené, naše ulice je snad zásobištěm bot pro celou Káhiru, je tu jeden obchod s botami vedle druhého, nic jiného se tu snad ani nedá sehnat. Lítáme ulicemi, dojdeme na náměstí, prý je tu nějaké obchodní centrum, ale prý otvírají až v šest. To nám tvrdí člověk, který nás odchytí na ulici, prý nám ukáže kde to je, ale nakonec nás zatáhne k sobě do krámku s vonnými esencemi. Prý žádný obchod, máme jít na čaj. No samozřejmě, žádný čaj, tlačí nám jednu vůni za druhou, nechceme je, ale prý za dvě libry malou skleničku. Líbí se nám lotosová vůně, za dvě libry malou skleničku proč ne, jenže nemáme drobné, tak mu dáváme dvacku a prý ještě další. Tak mu vrazíme ještě pět liber, ještě se mu to zdá málo, balíme skleničku a naštvaní vypadneme. Už víc nedostal a ještě nás nasral.

 Hledáme dál to obchodní centrum, vracíme se na náměstí a nakonec narazíme na fastfood, něco jako mekáč, tak tam zajdeme a kupujeme si jídlo, už umíráme hlady. Sedáme si v patře, je zde plnou Arabů, sedí, kecají a čekají, až zapadne slunce. Mají již objednáno, ale prostě jim to přinesou, až skončí ramadán. My na to kašleme, jakmile nám to přinesou, pustíme se do toho, už umíráme hlady, měli jsme od rána jen snídani. Než se najíme, zapadne slunce a za chvilku je tma. Teď rychle najít nějaké potraviny a nakoupit na zítřek, ať neumřeme hlady. Jenže je to taky problém, bloudíme ulicemi a nic, až v jedné zapadlé narazíme na potraviny a prodejce zeleniny. Nakupujeme chleba, zeleninu a vodu, a vracíme se na hotel. Jsme ještě trochu vyjukaní, i na cigáro se snažíme najít nějaká zapadlá zákoutí. Jak jsme se tak trmáceli, nějak teď hotel nemůžeme najít. Nakonec se na hotel dostaneme, prošli jsme kolem něj minimálně dvakrát, ale vstup je dvorem, musí se projít kolem jednoho krámku a my to prostě přehlédli, není to moc vidět. Pokoj máme pěkný a čistý, ale za ty peníze žádný velký luxus, noc stojí 150 LE.

7. září 2008, neděle

Jelikož nás již nic v Káhiře nedrží, do muzea nás to neláká, čeká nás dnes první přesun. V letadle na monitoru běžely informace o letu, byl tam také aktuální čas v Káhiře, jenže špatně uvedený, a já si podle toho opravil čas na mobilu. Večer si natáhl budíka a teď vstáváme o hodinu dřív, než potřebujeme. Po snídani vyrážíme, chytáme taxík a odjíždíme na autobusové nádraží. Ale ještě že jsme vstali dřív, autobus nejede v sedm hodin podle průvodce, ale v půl sedmé. A tak po zakoupení jízdenek, což byl tedy mimochodem taky horor, jelikož tady neznají fronty, a tlačí se jeden přes druhého, kdo má ostřejší lokty vyhrává, nakonec sedáme rovnou do autobusu a vyrážíme. Čeká nás 540 km do Marsa Matruh, VIP autobusem společnosti West Delta Egypt, čistým a s klimatizací, cesta sice na šest hodin, ale dá se to vydržet.

V půl jedné jsme v cíli, teď zase k okénku zakoupit lístek a fičet do Siwy. Tlačenice, jeden přes druhého, když se asi skoro po půl hodině proderu k okénku, tak mi dispečer říká, že se lístky kupují až v autobuse a ukazuje směr odkud jezdí. Tak vyrážíme udaným směrem, naštěstí řidič už na nás z dálky křičí, zda jedeme do Siwy. Je to už autobus pro běžné místní lidi, žádný VIP, žádný luxus, ale 300 km do Siwy za 11 LE za jednoho je jak z pohádky, to není ani 40 Kč. No ale cesta je dost hrozná, autobus je plný lidí. Naštěstí jsme ale nastoupili jako jedni z prvních a sedíme. Snad nejhorší ze všeho je, že nefunguje klimatizace, vypadá to že snad místo chlazení ještě topí, z klimatizace jde do autobusu teplejší vzduch než z okénka. Cesta je dost úmorná, krajina nic moc, v podstatě jen holá pláň. Už tam snad musíme být, jedeme už skoro čtyři hodiny, když se najednou začnou objevovat hory, projíždíme jakýmsi kaňonem mezi kopci a náhle se otevře pohled na zelenou rovinu oázy Siwa, projíždíme silnicí kolem palmových hájů, v dáli vidíme solné jezero. Po téměř čtyř hodinách cesty dorážíme do cíle, zastavujeme na jakémsi malém náměstíčku u informační kanceláře a vystupujeme.

Teď najít nějaký hotel, který se na několik dní stane naším domovem a základnou. Kousek od místa, kde jsme vystoupili, se nachází hotel Alexander, kde jsme chtěli být stylově ubytovaní, jenže je naprosto hrozný, špinavý a tady být tedy nechceme. Tak se vracíme zpět k informační kanceláři, kde nás zastavuje místní kluk s oslím povozem, a nabízí nám svezení a taky že nás vezme do centra, že jsou tam další hotely. Tak nasedáme a vyjíždíme. Je hrozně fajn, ostatně jako všichni lidé zde. Dopraví nás do centra k hotelu Kilani, hotel je čistý, máme pěkný pokoj s balkonem a výhledem na centrum a zbytky pevnosti Šálí. Je to super, zůstáváme zde. Zdejší oáza, hotel a vůbec vše, se nakonec stává jedním z nejkouzelnějším míst našeho pobytu v Egyptě. Oáza má zvláštní, blíže nepopsatelnou atmosféru, život tu ubíhá klidně a pomalu, jako by se tu zastavil čas, je tu prostě krásně a až se zase do Egypta jednou vrátíme, bude to místo, kam se určitě musíme podívat. Projdeme se ještě večer po centru, nakoupíme si nějaké jídlo, ubytování je bez snídaně, ale cena je více než příjemná, jen neodpovídá cenám uvedeným v průvodci, ale jak zjistíme později, je to tak všude. Ubytování je skoro dvakrát tak dražší než je v průvodci uvedeno. Večer je krásně, je tu nádherně čistý vzduch, po té hrůze v Káhiře. Z balkonu sledujeme večerní život, kluci dole mají u krámku televizi a koukají na ni, v pohodě, nikdo nikam nespěchá. Pevnost Šálí je nádherně osvětlená, působí to jako z pohádky. Jsme cestou dost utahaní a tak jdeme spát.

8. září 2008, pondělí

Po ranní snídani v posteli vyrážíme na první výlet, ještě koupit vodu a vyrazit. Je otevřený jediný krámek, kde má v chladícím boxu vodu, při té příležitosti se jdeme podívat také do krámku, kde má šaty a šátky. Prodavač se jmenuje Ašram, je to moc milý mladý kluk, kupujeme si u něj oba hezké šátky, a ještě nás odkazuje na kamaráda z vedlejšího krámku, že by nám večer půjčil kola.

Jdeme obhlédnout zbytky pevnosti. Pevnost stála do začátku minulého století téměř nedotčená, pak se po několikadenním lijáku zvětší části rozpadla. Byla postavena z kamení, hlíny a krystalů soli a dlouhodobější déšť z větší části nepřežila. Přesto působí velmi impozantně a krásně, jsme tu naprosto sami. Z pevnosti je krásně vidět celá oáza, na jednu stranu koukáme na solné jezero a začátek Velkého písečného moře Západní pouště, dalším směrem na Horu mrtvých a východním směrem na Amonovo orákulum a druhé solné jezero. Po prohlídce vyrážíme do turistické kanceláře, kde chceme zjistit informace ohledně možné cesty do oázy Bahríja přes poušť tak, abychom se vyhnuli návratu do hnusné Káhiry. V kanceláři se dozvídáme cenové podmínky a také získáváme informaci, že se na totéž byl ptát francouzský pár, který bydlí v hotelu hned vedle nás. Získáváme také mapku oázy s umístěním jednotlivých zajímavostí oázy a tak vyrážíme na Horu mrtvých, rozhodnuti setkat se večer  s Francouzi.

Hora mrtvých je pohřebním místem s dlouhou historií, pohřbívá se tu již po staletí. Jsou to sklaní hroby, ve dvou jsou ještě pozůstatky maleb, jsou sice uzavřeny, ale místní nám je otevře. Jsou to hroby správců oázy. Při prohlídce otevřených sklaních hrobek nacházíme kosterní pozůstatky člověka, zbytky lebky, čelistí, páteře a další kosti, také hadí lebku. Zajímavý objev. Z hory je také pěkný výhled, zejména na druhé jezero u Amonova orákula, s krásně bílými břehy krystalizované soli. Vyrážíme k centru, plni dojmů z krásného výletu, trháme si čerstvé datle, jsou strašně dobré, ne jako ty sušené, které se na vánoce prodávají u nás doma.

Dáme si pár hodin odpočinku, takovou malou odpolední siestu a kolem páté vyrážíme půjčit si kola ke kamarádovi Ašrama. Jmenuje se Fathey, je moc fajn, ukazuje nám fotky z pouště, zatímco čekáme na kola, zve nás večer na čaj. Určitě přijdeme, ale už musíme vyrazit, byl nám doporučen západ slunce na Ostrově snů, kde je také pramen vody a lze se zde vykoupat, na což se moc těšíme. A tak vyrážíme, odhodlaní najít ostrov, vykoupat se a užít si to. Máme z informační kanceláře mapku, tak to snad najdeme. Mapka je kreslená ručně, a jak už to občas bývá, špatně odbočíme a fičíme si to palmovými háji bůhvíkam. Dorazíme na mítinku, kde je místní kluk s oslem, ale neumí příliš dobře anglicky a pošle nás dál. Popojedeme ještě kousek a dorazíme ke zbytkům nějakého osídlení, zajíždíme k němu, je to prázdné, ale vypadá stále dobře. Jediný, kdo zde ještě bydlí, je chcíplá kráva a osel a houf místních psů. Ale je tu hezky, tak se zde chvilku potulujeme. Nasedneme na kola a vyrážíme udaným směrem za vysněnou koupelí. Skutečně po chvilce dorážíme k nádrži s vodou, ale to asi nebude to co hledáme, nemáme odvahu tam zalézt. Nádrž je vyzděná z kamenů a voda je skoro metr pod horní hranou, kdo ví zda bychom vůbec vylezli. Katrin chce vodu vyzkoušet a jak se nakloní, spadnou jí tam brýle. Jenže se ani jeden neumíme potápět, může to být tak 4 metry hluboké a tak se s brýlemi musí rozloučit. Vracíme se zpět, začínají v palmovém háji komáří hody a tak rychle prcháme. Dorážíme na silnici, kde nám místní ukazují směr na ostrov snů. Jenže už to nezvládneme, je to daleko, přijíždíme k okraji jezera, jsou to močály a zapadá slunce. Je to nádhera, prostě úžasný kýč. Západ slunce je za pět minut pryč, komáři začínají být čím dál tím otravnější a tak na Ostrov snů již nedorazíme. Snad příště. Cesta do města uběhne rychle, vracíme kola a vyrážíme na první večeři v Egyptě do Abdu restaurace kousek od hotelu. Katrin si dá kuskus, já zapečenou zeleninu a k tomu mangový džus. Je to asi nejlepší restaurace v Siwě, je to tu hrozně fajn, je tu hromada koček, tak se s nimi dělíme o naši večeři. To bude naším pravidelným rituálem, pokud se k nám při jídle zatoulá kočka. Arabi nemají ke zvířatům vůbec žádný vztah, je to jen prostředek obživy a po cestě uvidíme ještě hodně vyzáblých, utýraných zvířat a i dost nešetrné zacházení s nimi.

Večeře je strašně dobrá, po večeři si k nám přisednou Francouzi Fred a Olívie a s nimi ještě Bask Mikel, který přijel s námi autobusem. Chtějí také do Bahríje, ale Francouzi už zítra, jenže my chceme ještě navštívit Amonovo orákulum, kvůli němu jsme sem jeli. Naštěstí Baskovi je to jedno a Francouzi jsou na prachy, tak si pobyt v Síwě o den prodlouží, jinak by ve třech zaplatili za přejezd do Bahríje mnohem víc peněz. Po večeři ještě vyrážíme na čaj k Fatheyovi, je to moc fajn, pouští nám místní hudbu a obrázky z pouště na počítači. Příjemně strávený večer, dorážíme na hotel a jdeme spát.

Zdá se mi první sen, jeli jsme autobusem, ale řidiči nedal jiný řidič přednost, strašně se naštval a šel si to s tím řidičem vyřídit. Jenže se mu ztratil, tak ho šel najít a když se potkali, chvilku se hádali až ten druhý řidič na něj vytáhl velkou dýku a vypadalo to, že ho zabije. V tom jsem se probudil, úplně zpocený s pocitem, že za každou cenu musíme jet do Bahríje přes poušť džípem a v žádném případě nejet zpět do Káhiry autobusem, že se může něco stát.