Putování Egyptem - II

Cestopis Egypt

Následující cestopis se mi velice líbí. Jeho autor Vašek (Alexandros Phillipou) v něm poutavě popisuje svoje putování po Egyptu a zároveň svým čtenářům předává řadu informací, které mohou využít při svém vlastním cestování. Je to o to cennější, že dobrých cestopisů z Egypta - zajímavé exotické země, kterou máme prakticky "za humny", je paradoxně mnohem méně než cestopisů z mnoha daleko vzdálenějších zemí. Velkou část odpovědnosti za to nese turistický průmysl, který Egypt v obecném povědomí degradoval na "Hurghadu možná s výletem k nějakým pyramidám". Děkujeme Vaškovi za svolení se zveřejněním jeho cestopisu a pokud byste si od něj chtěli přečíst více, navštivte jeho web http://www.alexander-phillipou.estranky.cz/. Vzhledem k rozsahu cestopisu jsme jeho text rozdělili do několika samostatných článků.

9. září 2008, úterý

Standardní ráno, stane se postupně naším běžným rituálem, hygiena, snídaně v posteli a vyrazit. Vstávali jsme relativně pozdě, snad už Fathey bude v krámě a budeme si moct půjčit kola. Jenže není, musíme si je půjčit ve vedlejším krámku a člověku, co nám je půjčuje, je zřejmě úplně jedno v jakém stavu. Vyrážím první, a tak nevidím, že Katrin jede na úplně prázdném zadním kole, mě zase téměř nefungují brzdy. Naštěstí zde nejsou žádné velké kopce. A tak šnečím tempem dorážíme k Amonovu orákulu. Necháváme kola u pokladny a frčíme nahoru. Vstupní brána zůstala jako dřív, vytesaná do skály. Jinak kromě maličkého chrámu je vše v troskách, ale jsou alespoň rozeznatelné jednotlivé místnosti. Jen tak ze zběžného pohledu tu nacházím, co hledám. Snažím se najít cestu a nakonec nacházím a usedáme do stínu v této místnosti. Na chvilku se ponoříme do minulosti, cítím vůni omamných květin, myrhy a lotosu. Je to krásné, jenže jak jsme se ztratili místním, šli nás hledat, zda jsme někam nespadli, a tak po chvilce odcházíme. Je to tu moc hezké, procházíme tyto starobylé místnosti a zdi, usedáme ještě na chvilku do chrámu a loučíme se s dávnou minulostí.

Vyrážíme na zbytek okružní cesty, ještě nám zbývá dorazit ke zbytkům Amonova chrámu a Kleopatřině pramenu, kde chceme provést druhý pokus o vykoupání. Měníme si kola, Katrin už toho má dost a tak teď jedu po ráfku zadního kola já. Je to opravdu příšerné, ale ke zbytkům chrámu dorážíme. Údajně ho postavil faraon Nectanebo II, ale kromě části vstupního pylonu jsou to už jen trosky, jsou zde zbytky reliéfů, přesto ze těchto zbytků dýchá dávná minulost.

Pokračujeme k pramenu, kde je ale plno místních kluků, navíc je voda dost špinavá, a tak to vzdáváme a pokračujeme do Siwy, cesta vede kolem zástavby místních, před každým domkem je udělaná malá stáj pro oslíka, hlavní to dopravní prostředek kromě pár aut a hlavně džípů do pouště. Oslíků je tady plno, jezdí na nich už malí kluci. Dorážíme k půjčovně kol, mám už toho taky plný zuby, na tom prázdném kole se jet vůbec nedá, ubíhá to pomalu a člověk se úplně oddělá. Dorážíme a kolo zahazuji, nejradši bych majiteli dal par facek a tak radši odcházíme, ještě že jsme při půjčení domluvili nižší cenu, za to co chtěl, bych mu to kolo hodil na hlavu a to do písmene. Jdeme na hotel, dáme sprchu a píšeme deníček, do konce ramadánu tj. západu sluníčka se jen tak válíme a odpočíváme.

Večer vyrážíme do Abdu restaurace na večeři a domluvit podrobnosti ohledně odjezdu zítra ráno do Bahríje s našimi novými přáteli. Jenže se toho moc nedomluví, Francouzi kouknou do jídelního lístku a zjistí, že od včera vše o 1 LE zdražili a naštvaní to reklamují u obsluhy. Nepochodí a odcházejí. No Francie je fajn, ale holt Francouzi jsou zvyklí na své sociální výhody a i v cizině se chovají jako trubky. Nejsou zvyklí, že vše je o poptávce a nabídce. Do restaurace chodí hodně lidí, večer po ramadánu místní i turisté, restaurace je dobrá, jídlo také, tak co by, když je zájem, nevydělali o něco víc. Ti by se u nás asi divili, kdyby jim při zrušení padesátníků hned zdražili rohlíky na tři koruny, snad by drželi hladovku. Čekáme na řidiče, platíme mu částku na povolení přejezdu pouští 40 LE a polovinu cestovného (120 LE), ale s ohledem k tomu, že se Francouzi šli najíst na protest někam jinam, ještě je honíme po centru, abychom to konečně vyřídili a zaplatili, takhle už jsme tím strávili téměř tři hodiny, nejdřív čekáním na řidiče a pak jejich hledáním. Vyrážíme zítra v 6:00, ještě se musíme rozloučit s kamarádem Fatheyem, ale má u sebe novou skupinu turistů a tak to proběhne rychle. Koupíme ještě něco na cestu, hlavně vodu a jdeme se vyspat. Vstáváme ve 4:30, musíme ještě zabalit.

10. září 2008, středa

Před šestou, než vyrazíme k vedlejšímu hotelu, musíme ještě zaplatit poslední noc. Nasedáme do džípu a vyrážíme směr policejní stanice vyřídit povolení na vjezd do pouště. Jedeme směrem k orákulu, přejíždíme po hrázi mezi dvěma částmi jezera, fotíme východ sluníčka a poslední pohled směrem oáza. Bylo tu krásně, budeme na tebe ještě několikrát vzpomínat. Jsi v našich srdíčkách, brzy se zase vrátíme, jen co ten náš špunt trochu povyroste, aby z toho měl rozum, vydržel to cestování a už si to navždy pamatoval, jak je tu hezky. A hlavně jak jsou tady lidé strašně fajn. Jedeme směrem na východ, ještě docela dlouhou dobu po okraji oázy, snad co deset kilometrů jsou policejní stanice, u každé musíme zastavit, je jich asi šest, než opravdu vyrazíme osamělí do pouště.

Silnice je v dobrém stavu, ne jak píšou v průvodci, vesměs celou cestu jsou dokonce dvě souběžně, takže se dá vždy přejet na tu lepší část, podle toho jak je která zachovalá. Míjíme rozličné typy krajiny, od holé pláně po písečné duny, z náhorní planiny sjíždíme do propadlin původního oceánu, míjíme hory sopečného původu a tři opuštěné oázy. Jsme unešení písečnými dunami a tak nám řidič dopřává to potěšení a odbočuje ze silnice do nich. Je to nádherné, pocit naprosté svobody a majestátnosti pouště. Uděláme pár fotek a fičíme dál. Cesta ubíhá relativně rychle, řidič udělá po cestě ještě jednu odbočku do dun, tentokrát bez zastávky, vyjíždíme až na samou hranu duny a přepadáme autem přes okraj. Je to neuvěřitelné, nedá se to popsat. Duny jsou rozesety po dně původního oceánu, dno je úplně bílé zbytky mušlí a korálů. Je to nádhera. Poušť je úchvatná a fascinující. Střídají se barvy, od bílé, po okrový až oranžový písek, jindy je poušť téměř černá, tam kde jsou dnes již vyhaslé sopky. Je jedenáct hodin, máme ujeto tak 200 kilometrů, za sebou policejní stanoviště a nám se uprostřed pouště rozbíjí auto. Vypadá to dost dramaticky, motor sice jde, ale auto nejede. Snad to nebude nic závažného, rozbitá spojka nebo převodovka by asi znamenala dost velkou pohromu. Sice máme ještě dost vody, ale už dobrých 100 kilometrů jsme nepotkali ani živáčka a počítám že dalších sto kilometrů taky asi nikdo nebude. Mobil zde nejde, nemáme signál, tady žádné antény nejsou. Ještě že jsou Arabi všeumělci a za čtvrt hodiny zase jedeme. Stačí trochu tady a támhle pobouchat, ono si to nějak sedne. Dost neuvěřitelné, ale funkční. Projíždíme průsmyky mezi horami do dalších propadlin. Zase projíždíme policejní kontroly, zřejmě se už blížíme k civilizaci, potkáváme také první auta. Po dalším průsmyku sjíždíme do oázy Bahríja, hurá jsme na místě, jeli jsme to celkem 8 hodin.

Na náměstí hlavního města oázy, Bawiti, nás hned odlovil nějaký mladík, zřejmě majitel hotelu, že prý je nový a pěkný, nabízí celkem slušnou cenu i se snídaní, je tu i pěkná zahrada, jenže Francouzům se to nezdá, mají vytipovaný jiný hotel a tak odjíždíme ještě tam. Je to hotel Desert Safari Home, celkem pěkný a čistý, majitel, jménem Badry je původem Syřan, je to rodinný podnik, po dohodnutí nižší ceny s ohledem na cenu hotelu ve městě, tu nakonec zůstáváme, má to jen jednu chybu, je to cca 2 kilometry od města, není tu žádný obchod, tak nám majitel slibuje kola zadarmo nebo odvoz do města. Po ubytování jdeme pokecat a domlouvá se program na další den, máme možnost strávit noc v poušti, tedy Francouzi a Mikel chtějí v poušti strávit dvě noci, ale nakonec přistupují na jednu noc, bez mytí tam s Katrin dvě noci být nechceme. Je to docela za slušnou cenu 150 LE, včetně pití a jídla, jenže pití na celý den je pro místní tak 1 flaška vody na jednoho. Tak domluveno, jedna noc v Bílé poušti a druhý den ráno s odvozem do Farafry. Bohužel to pro mě znamená, že musím oželet prohlídku místního Alexandrova chrámu, stejně by to asi byla otrava, musí se zde koupit komplexní lístek na všechny památky dohromady včetně vstupu do muzea, dle Badryho v chrámu nic není, ale s ohledem k jejich znalostem historie asi nemá smysl vysvětlovat proč tam chceme. No, jejich vlastní historie to vlastně ani není, tak se není čemu divit. Ale poušť nás láká, holt nemůžeme mít všechno a on je sice chrám vybudovaný Alexandrem, ale stejně ho nikdy neviděl, jen je zde údajně jediná zachovalá původní kartuš Alexandra v Egyptě. Tak to snad vyjde příště.

Chceme vyrazit na nákup do města, půjčit si slíbená kola a samozřejmě nic. Kola žádná nemají, navíc je ramadán a nikdo nic dělat nebude, všichni spí a leží. Tak nás autem Badry nakonec vezme k palmovým zahradám, prý je to tam pěkné. Dorážíme asi po kilometru cesty, Fred a Olivie jsou již zde, byli se s průvodcem, zřejmě synem Badryho podívat na kopcích nad městem. To my ale nechceme, hrabat se v tom vedru někam nahoru a tak se jde do zahrad, no nic pěkného, prostě les palem, neudržovaný, jdou nám ukázat pramen, je teplý a sirnatý, navíc malý, tady by si člověk smočil leda palec u nohy. A tak se vracíme, tentokrát pěšky, asi tak jeden a půl kilometru, no procházka celkem k ničemu, respektive o ničem, šlo o to jen se nás tak nějak zbavit. Dorážíme k hotelu a vyrážíme po hlavní ulici do města, tady úplně chcípnul pes, údajný krámek proti hotelu s cigaretami a vodou taky nic. Ujdeme asi půl kilometru a zastaví nám džíp, v něm Mikel s místním klukem Sajídem, zítra nás poveze do pouště, a tak nakonec celou cestu pěšky jít nemusíme. Domluvíme se, že nás za hodinku ve městě zase vyzvedne a vezme na hotel.

Ve městě nakoupíme nutné základní potřeby, zejména vodu a cigára, v jednom krámku si kupujeme jogurt, prodavač nás ještě zatáhne dovnitř krámku, kde má v horním patře bazar, samozřejmě cpe Katrin nějaké náramky a řetízky z korálků, obvyklé arabské tanečky. Ještě se s tím pořádně nesetkala, trochu jančí, že ji nehlídám a klidně bych jí tomu Arabovi nechal. No to určitě. Sedáme do auta a odjíždíme na hotel.

Když odemkneme pokoj a rozsvítíme, čeká nás nemilé překvapení. U postele sedí snad třícentimetrový šváb, něco neuvěřitelného, takovouhle potvoru jsme ani jeden ještě neviděli. Snažím se ho zabít, ale je strašně rychlý, zalézá pod krosnu. Nakonec ho po tvrdém a lítém boji a nahánění dostávám. Vyhazuji do před pokoj, kde si na něm do rána pochutnají mravenci. Nic z něj téměř nezbude. Dobrou noc a hezké sny.

11. září 2008, čtvrtek

Ráno si dáme v jídelně snídani, moc hezký prostor to není, na zahradě by to bylo lepší. Tak si tam dáme po snídani alespoň cigáro, zabalíme si a jdeme do recepce zaplatit pokoj. Dozvídáme se, že v dohodnuté ceně voda není, tak si musíme na hotelu ještě dokoupit čtyři vody. Naštěstí budeme mít sebou chladící box, tak voda nebude tak teplá. Připravuje se auto, nakládají se koberce a tenké matrace, jídlo a další potřeby. Ještě s džípem zajet pro benzín a nasedáme. Cestou musíme zajet do města na policejní stanici pro standardní povolení na vjezd do pouště, policajti jsou líní jak vši, ještě si musíme vyplnit papíry, no ale na jejich omluvu asi umí psát jen arabsky. Po policejní stanici se zastavujeme ještě nakoupit chleba, tedy ne my, ale Sajíd, je to nějaká místní prodejna pekárny, tlačí se tu hromada místních, jeden křičí přes druhého a my ztrácíme další půlhodinu než se na Sajída dostane řada.

Opouštíme Bawiti, jedeme směrem jihovýchodním k Farafře do pouště, první zastávka Černá poušť. Zpočátku jedeme běžnou pouštní krajinou, spíš planinou, až cca 20 kilometrů od Bawiti začíná Černá poušť. Hory sopečného původu, po poušti rozeseté úlomky čediče a černého pyritu vytváří zvláštní dojem okrové a černé pouště. Je to působivé, leč trochu depresivní. Zastavujeme pod jednou horou, Mikel a Olivie se ženou nahoru, Fred fotí u auta, my se couráme kolem kopce, na horu se nám nechce, je pěkné vedro. Zašijeme se do malého stínu kamene, dáme cígo a jedeme dál, ke křišťálové hoře.

Než dorazíme ke křišťálové hoře, projíždíme kolem malinké oázy do které zajíždíme. Sajíd nám říká, že se zde můžeme vykoupat, je zde studený pramen a pak si dáme oběd. Projíždíme oázou, na jejímž konci se nachází pramen s malou betonovou nádrží, pramen je dost silný a voda nádherně čistá. Je tu hodně koupajících se místních kluků. Nad nádržkou v malém kopci je udělaný malý přístřešek, jdeme se tam převléknout, zatímco nějaký místní hlídač vyhání kluky z vody. Tak a máme celou nádrž jen pro sebe, první koupání, super, nedá se to vůbec popsat. Standardně, jako většina pramenů v oázách je z vody cítit síra, ale není to tak hrozné, jen by mohla být voda ještě tak o pět stupňů studenější, osvěžení to zas až tak moc velké není, těch třicet stupňů co může voda mít je dost. Ale strávíme ve vodě tak dvacet minut, rozhodně je to lepší než být upocení celý den. Místní kluci zatím obsadili křoví u přístřešku nad naším autem a prostě šmírují a čekají, až vylezeme a budeme se převlékat. Teď už s tím nikdo nic nenadělá, převlékáme se u auta a kluci se za křovím hihňají, skoro to vypadá že se odtud za chvilku všichni vykutálí zvědavostí. To místní holky tolik štěstí nemají, k vodě s kluky nesmějí a tak postávají asi 100 metrů za prvním kopcem a pokukují. Nemají to vůbec lehké, navlečení v dlouhých šatech. Po vykoupání jedeme zpátky k vesničce, kde se nám nakonec po chvilce pojíždění povede najít klidné místo na oběd na okraji palmového háje, u potůčku, kde se hned vedle nás pasou čtyři krávy. Budou chvilku našimi společnicemi. Sajíd vytahuje koberec, zeleninu, chleba a jdeme dělat salát. Rajčata, papriky, okurka, trochu koření, tuňáková konzerva a salát je hotový. Ještě uvařit pravý egyptský čaj s trochou máty, je strašně dobrý a máta mu přidává v tomhle vedru příjemně osvěžující chuť. Mikel je učitel baskitštiny, má tři měsíce volno, a tak se tímto způsobem potlouká po světě. Byl už také v Mongolsku a hezky o tom vypráví. Fred dělá snad logistika u filmu a Olivie asistentku kameramana, mají hezkou práci, bydlí v Paříži, oba fotí. Po odpoledním čaji sbalíme kuchyň i s jídelnou a pokračujeme v cestě.

Křišťálová hora se nachází na konci černé pouště a je to nádherné místo s krásně čistou energií. Všude se tu povalují úlomky křišťálů, místně vystupují žíly čistého křemene na povrch. Zde už neodoláme a vylézáme na vrchol. Krásný výhled. Sbíráme kousky křišťálů, nedá se to, nic si nevzít. Některé jsou krásně vyhlazené pískem, některé hrubé, čerstvě odlomené od křemenné žíly. Asi po třičtvrtě hodině toulání po křišťálové hoře a sbírání krystalů máme snad tři kila kamenů, ale máme radost, tímhle své přátele potěšíme snad nejvíc. Je to lepší, než kdejaký zdejší kýč koupený na tržišti, pravý přírodní křišťál z Egypta. Jenže ouvej, slézáme k parkovišti k autu, nasedáme a najednou před námi cedule o ochranně území, zákazu lámání a sbírání křišťálu, spadá to dokonce pod nějaký zákon o ochraně přírody, snad číslo 182. A teď si připadáme jako barbaři, ale vysypat už se nám to nechce a takovýhle poklad se už dnes asi nikde nenajde. Stejně jsme možná ještě břídilové, Fred a Olivie toho nasbírali ještě víc a na rozdíl od nás si z toho ještě míní v Paříži udělat kšeft a křišťály prodat. Každopádně jsme si zadělali na problémy, otázku jak to vůbec propašovat, zda nás ještě nezavřou, budeme občas řešit až do nastoupení do letadla domů, ale jinak jsme hrozně šťastní, že je máme.

Necháváme za sebou Černou poušť a asi po 40 kilometrech sjíždíme do propadliny Bílé pouště. Zastavujeme a fotíme co se dá, pokračujeme dál do nejkrásnější části, je už pět hodin a sluneční bárka se blíží západnímu obzoru. Spěcháme, zastavujeme v krásné části kousek od silnice. Je to nepopsatelná nádhera, obrovské kameny bílého vápence obroušené větrem a pískem vytvářejí neuvěřitelně bizarní tvary, bílý vápenec začíná žloutnout paprsky zapadajícího slunce. Musíme pospíchat a najít místo pro táboření hlouběji v poušti ještě před západem slunce, pak se rychle setmí. Sajíd fičí pouští 120 kilometrovou rychlostí, džíp klouže po písku, je to super pocit uhánět pouští jak šílení. Zastavujeme, zapadá slunce, Sajíd ještě kousek popojíždí na plácek s pískem mimo kameny a začíná připravovat tábořiště. My sledujeme západ slunce mezi vápencovými útvary, je to nepopsatelný zážitek. Na jedné straně zapadá slunce, naproti již v plné nádheře měsíc den dva před úplňkem.

Po západu slunce pomáháme Sajídovi dodělat tábor, z jedné, severní strany natáhnout koberec kolem auta, hodit koberec na zem, matrace a hurá na přípravu večeře. Zatímco Sajíd připravuje oheň z dovezeného dřeva, my připravujeme ingredience. Škrábu brambory, ostatní připravují zeleninu, nakonec na mě zbude ještě oloupání cibule. Tedy ta egyptská je, tečou mi slzy proudem. Část zeleniny se nechá na salát, zbytek se dá dusit s brambory na oheň, bude z toho omáčka k rýži. Do zeleniny se také dají dusit kousky kuřete, v druhém hrnci se vaří rýže. Když je vše uvařené, ze zeleniny se ještě vyndají kousky masa a dodělají se na roštu nad žhavým popelem. Večeříme všichni u stolku, piknik jak pro bohy. Je to úžasné. Zbytky jídla a kostí se pak sesypou do hromady a kousek od auta je Sajíd vysypává na kámen pro pouštní lišky, tedy pokud přijdou. Po večeři dostáváme ještě obvyklý egyptský čaj, je tady takový klid a krásná atmosféra. Poušť je naprosto úchvatná, teď po setmění je zase úplně jiná, nádherně svítící měsíc osvětluje planinu z níž vystupují jednotlivé kamenné útvary. Tajemné a krásné, jak z jiné planety.

Zdá se, že je nemožné, aby pouštní lišky přišly takhle blízko, zbytky jídla jsou ani ne 5 metrů od nás. Sajíd zatím připravuje hulení, tedy libyjský hašiš do skleničky, kousek hašiše zapíchne do cigarety, cigaretu umístí do skleničky a zapálí hašiš. Celé to pak přikryje kouskem kartonu a až se sklenička naplní kouřem tak se karton trochu odklopí a kouř se vysaje. Fredovi to ale nějak moc nevyhovuje, rozhodl se ubalit jointa. Tak až dohoří hašiš ve skleničce, kouříme jointa. Mikel se nepřidává, ale moc hašiše v tom není, je to slabý, přesto se trochu zhulíme.

Něco se pohnulo, najednou před námi přeběhla malá pouštní liška z jedné strany na druhou. Nejdřív jsou neuvěřitelně plaché, stačí malý pohyb a jsou pryč, ale nakonec si zvyknou, žrádlo sežerou a ještě si jedna k nám přiběhne pro brýle a úplně je rozežere. Když sežerou jídlo, jdou olízat rošt od pečeného kuřete. No teď jsou od nás snad dva metry, je to úžasné. Pouštní tvorové jsou už asi na turisty zvyklí nebo mají tak neuvěřitelný nedostatek potravy, že se vůbec nebojí. Pobyt v této poušti bude asi nejúžasnější zážitek z celé cesty, kdo to nezažil, nepochopí. Noční procházka pouští, bez bot, sami za svitu měsíce, jen vy a poušť a její tvorové, pocit se nedá ani popsat, to se musí zažít.

Chystáme se ke spánku, chceme se s Katrin trhnout a jít spát na druhou stranu auta, ale Sajíd nás chce mít pohromadě, mít o nás přehled a tak se alespoň posouváme kousek stranou, k místu kde měly lišky své hody. Jdeme se opláchnout, Sajíd nás ještě upozorňuje že si máme baťohy dát do auta, že jsou lišky schopné nám je ukrást a odtáhnout a po tom co jsme viděli s brýlemi, ho radši poslechneme a zalézáme do spacáků. Konečně poznávám místo, kde opravdu a doslova dávají lišky dobrou noc. A nejen lišky, je tu i jiný noční tvor, co miluje poušť, starý jako věčnost sama, ale to už je jiná „pohádka“. 

Ty potvůrky tu řádí a běhají ještě nějakou dobu, nedá se usnout, měsíc svítí jako šílený, ale nedá se od něj odtrhnout. Jen hvězdy nejsou moc vidět. Asi po hodině nakonec usínám, určitě nesmíme zaspat východ slunce, hrozně se na něj těším. Budím se asi ve čtyři ráno, měsíc už zapadl a naskytne se mi nádherný pohled na egyptskou oblohu. Co víc si tady ještě přát, vše je splněno. Nad severozápadním obzorem nádherně svítí Orion, jaká božská nádhera. Rozeznávám ještě další souhvězdí, nádherně je vidět souhvězdí Střelce. Pastva pro oči. Usínám a další krásné probuzení před šestou, i Katrin je už vzhůru, začíná svítat, červená obzor, ještě čtvrt hodiny a sluneční bárka bude nad obzorem. Jenže ještě na chvilku usínáme a když se po půl hodině probereme, už je sluneční bárka kousek nad východním obzorem. Úchvatné divadlo.

12. září 2008, pátek

 Ráno pravidelná hygiena, rychlá snídaně, sýr, džem a arabský chléb, uklidit tábor, posbírat odpadky, pár posledních fotek, naházet věci na auto a zase fičíme závratnou rychlostí pískem pouště směr Farafra. Asi po půl hodině jsme na malém náměstíčku ve Farafře, vystupujeme s očekáváním autobusu do Dachly. Jenže jede asi až za čtyři hodiny, co tady. Sedí tu spousta místních, policajt nás i s cigárem odkazuje za roh baráku, abychom nebyli příliš na očích. Je to příšerná díra, jde za námi místní a nabízí nám odvoz do Dachly za 150 LE jeho peugeotem. No Fredovi a Olivii se to zdá příliš, je to 30 LE na jednoho, autobus prý stojí 25 LE, nevím co řeší, chtějí tady snad sedět čtyři hodiny a čekat na autobus kvůli blbejm pěti librám? Nakonec zde strávíme celou hodinu v úmorným vedru, nemůžou se rozhodnout, jenže jim nic jiného nezbývá a nakonec přijímají odvoz.

Řidič a majitel peugeota se jmenuje Abdullah, říká si Abdula a má opravdu peugeota. Jenže asi tak čtyřicet let starého, všude trčí nějaké dráty, auto je samá špína, kazety které strká Abdula do autorádia bych nevzal do ruky jak jsou špinavé. Musíme dát krosny na střechu, jinak se nás sem pět nevejde, Mikel si sedá k Abdulovi, my za něho a Fred s Olivií na poslední řadu sedadel, na zadním kole, zatímco Abdula přivazuje krosny. Nedají se pořádně otevřít okýnka, hlavně vzadu u mě to nejde vůbec, druhé zadní okénko nakonec povolí Abdula otevřít. Na zadních sedačkách je cítit benzín a tak se Olivie přesouvá k nám. Vyjíždíme, podle auta to bude cesta hrůzy, máme před sebou téměř 300 kilometrů a proboha, tahle stará rachotina to nemůže ujet, to snad ani nejde.

Cesta zatím probíhá klidně, posloucháme nějaké arabské odrhovačky, jako každý jiný řidič v Egyptě, jakmile někoho potká i když je to jen chodec, musí troubit jak blázen. Naštěstí po vyjetí z obydlené části Farafry, už moc aut nepotkáme a tak bude klid. Změní se styl hudby, teď je to nějaká arabská ukolébavka, usnula by u toho i zdechlina a samozřejmě usíná i Abdula, jenže za volantem. Olivie na něj naštěstí vidí, nic se nestane a pak ho hlídá celou cestu. Je to fakt úžasný človíček, když se přímo nešťourá v nose, tak si alespoň pinzetou trhá chloupky z nosu. No jeden by se pozvracel, do toho nám ještě nabízí datle z příšerného pytlíku, samy datle už vypadají že by do Dachly došly sami, ale abychom neurazili, každý si jednu vezmeme, další už s díky odmítáme.

Vedro je jak prase, auto bez klimatizace, kde by ji taky tenhle krám vzal, pořádně to okýnky nevětrá, už taky vody moc nemáme, snad s ní vyjdeme, musíme hlídat čas a zbylou vodu šetřit, držím „železné“ zásoby. Nedej bože, kdyby se ten krám někde rozpadl, tak bez vody v poušti chcípneme. Už jsme na cestě přes tři hodiny, voda nám vyjde jen tak tak. Projíždíme propadlinou, je tu zřejmě nějaký pramen, pár palem a políček, nějaké malé osídlení. Abdula odbočuje, prý koupání, studený pramen. No bylo, vedle smetiště, voda smrděla sírou jak psí kšíry a navíc asi Abdula neví co je studený pramen, zkrátka voda byla teplá jako ....., no ani to dál rozvádět nebudu. Tak jsme si alespoň namočili šátky, jenže co jsme zjistili až později, zřejmě síra ve vodě rozpouštěla barvy v šátku a Katrin obarvil celé bílé tričko. Já měl naštěstí tmavé tričko, tak to bylo v pohodě.

Zbývá nám ještě cca 50 kilometrů, naštěstí se začínají objevovat policejní stanice, jako ostatně v poušti před velkým osídlením všude a tak se na jedné trochu smáčíme z jejich nádrže s vodou, je příjemně chladivá, super osvěžení před tím zbytkem, co máme ještě před sebou. Využil toho také Abdula, polévá vodou svou starou utahanou herku, tedy její motor. Snad se nepřehřeje a my to ještě dorazíme, naštěstí začíná pospíchat do mešity, kvůli odpolední modlitbě. Už se moc těšíme, že tam dojedeme, ubytujeme se a dáme si sprchu. Už na nic jiného nemyslíme, zpocení jak prasata. Dorážíme po čtyřech hodinách do EL-Qasru, jsou dvě, Abdula zastavuje u nějakého hotelu, Fred, Olivie a Mikel se jdou podívat na pokoje a nakonec tu i zůstanou. My ne, nás upřímně tahle díra neláká, prašná silnice, barák vypadá taky příšerně špinavý, ale asi je to uvnitř možná lepší, kdo ví. V nás to moc věrohodnosti nebudí. Zaplatíme Abdulovi, Fred s Olivií mají zřejmě trochu problém s matematikou, nejsou nějak schopní pochopit, že když dáme Abdulovi 200 LE, nám vrátí 50 LE zpátky, tak že my jim třem dáme zpátky 10 LE a je to vyřízený. Zmatky, které dělají, nechápu ani já, dokonce ani Abdula, zřejmě vysoká matika. Ale jinak jsou to pohodáři a fajn lidi.

Nasedáme do auta k Abdulovi, už sami a odváží nás ještě asi 30 kilometrů do městečka Mut, celkem oproti El-Qasru nóbl město. Máme vyhlídnutý hotel El Forsan, zejména kvůli jeho výhodné poloze blízko centra a autobusové zastávce a taky jeho těsnému sousedství se starým muslimským hřbitovem. Jsme holt takoví, jací jsme, trochu morbidní, už nás nikdo nepředělá, ale jinak vcelku milí lidé. Zajíždíme k hotelu, Katrin se jde podívat na pokoje, já radši zůstávám u auta, přeci jen má Abdula již zaplaceno a aby nám frnknul s věcmi by nebylo nic příjemného, moc důvěry si po cestě nezískal. Katrin je spokojená, jde jen o jednu noc, a tak tu zůstáváme. Cena je i se snídaní, nabízejí nám i pozdní oběd. Sedáme si do jejich restaurace, vodu jsme dopili a máme strašnou žízeň. Jenže nikdo nepřijde a tak běžím ven z hotelu koupit vodu, naproti byly nějaké krámky. Jenže v krámku je jen Arabka, anglicky neumí ani slovo a já arabský slovníček nechal v baťohu. Tak se prostě na férovku nacpu do krámku a ukazuji rukama nohama co chci. Nakonec se domluvíme a fičím zpátky, ať neumřeme žízní. Katrin je už s majitelem hotelu, přinesl jí malé džusíky s brčkem, tak je zachráněna, nevadí, voda a kola se neztratí. Jde jí ještě ukázat další možnost ubytování,  za zahradou je ještě malý objekt ve starém arabském stylu s klenbami, je to docela pěkné a nakonec se rozhodneme zůstat tady, stranou od hlavního objektu hotelu. Sice to není moc čisté, budou tu s námi bydlet malí mravenci, ale na jednu noc to stačí.

Jsme celí upocení, rychle svléknout a do sprchy. Člověk by nevěřil, jak příjemná bude studená sprcha po dvou dnech cestování pouští. Ale smůla, studené sprchy se nedočkáme, zřejmě všechnu vodu ženou přes sluneční kolektory nebo co, prostě studenou vodu nepustíte, když máte to štěstí, není alespoň vařící. Už jsme zase jako lidi, jdeme si sednout do jídelny na slíbený oběd, šéf hotelu nám nabízí možnost obědvat na zahradě, což s radostí přivítáme. Je to pod stromy a je tu moc fajn. Bratr majitele studuje školu zaměřenou na turistiku, učí se anglicky, ale mluví hrozně, ani Katrin mu moc nerozumí. Jsou milí, ale celkem vlezlí, pořád nám cpou nějaké výlety, nechápou, že dnes už máme všeho dost a chceme klid. Prý je tu citadela, ale je dnes zavřená, ale můžeme se projít kolem, prý je tu někde nějaký krásný bazén na koupání, když prý budeme chtít, že nás tam dovezou a další lákavé nabídky, jako lézt na kopce kolem oázy a podobně. Asi se zbláznili, dejte nám jídlo a nechte nás na pokoji.

Oběd stojí za to, má čtyři chody. Je to prima, zase normální vařené jídlo. Super. Po obědě si zalezeme, natáhneme naší prádelní šňůru, něco přepereme, píšeme si deníček a těšíme se na večer, až sluníčko zapadne a my budeme moct vyrazit okouknout centrum. Mravenci ještě neobědvali a tak si vybrali zbytky našeho jídla a dobývají se do něj. Jenže máte smůlu, dostanete tak maximálně nějaké drobky na noc, abyste nám dali pokoj.

Končí ramadán, hurá ven. Jenže jako odpoledne, v jiném krámku taky Arabka a anglicky neumí. Tady asi nenakoupíme co potřebujeme, míříme ještě k zastávce autobusů, je zde také krámek, je to nějakého staršího muže, trochu anglicky umí a tak dokupujeme ještě vodu a cigára. Jinak tu nic není, zřejmě tu dřív byla spousta krámků, ale dnes jsou vesměs všechny zavřené. Holt sem moc turistů nejezdí a neuživili by se. Ale rozhodně chudá oáza to není, nebo alespoň toto město, mají tu dokonce semafory a na náměstí mešitu, která je ozdobená svítícími barevnými žárovkami jako vánoční stromeček. Zřejmě aby ji nějaká zbloudilá dušička nepřehlédla. Tady moc zábavy nebude, míříme k hotelu, chceme ještě procourat muslimský hřbitov a tak nějak se vyhnout obsluze hotelu, abychom měli klid.

 Ze hřbitova toho moc nezbylo, hroby stavěné z kamení v kruhovém tvaru se střechou do kopulí s otvorem uprostřed jsou vesměs již zborcené a zničené, je tu jedna celkem dochovaná samostatně postavená pěkná hrobka nějakého boháče. Nakukujeme do jednoho běžného hrobu s „kopulovitou“ střechou  otvorem ve středu, není nic vidět. Zkouším zapalovač a hle. V kamení jsou roztroušené pozůstatky pohřebených. Ze hřbitova ze zadem plížíme do pokoje, hurá nikdo nás neviděl. Jdeme spát, ráno brzy vstáváme na autobus do Asjútu.

13. září 2008, sobota

Budíček ve 4:30, sebrat prádlo, hygiena, rychlé sbalení a na snídani. Zaplatíme hotel i s obědem, neuvěřitelných 140 LE, musel se studentík asi splést, ale to je jeho věc. Míříme na náměstí na autobus, hledáme prodejnu lístků, jsou tu jen jedny otevřené dveře, ale to bude zřejmě veřejný záchod. Ujímá se nás doprovodný personál autobusu společnosti Upper Egypt, obstarává zavazadla a prodává na běžných zastávkách lístky přímo v autobuse. Zavádí nás do těch jediných otevřených dveří, světe div se, on to není záchod, ale prodejna lístků. Člověk by nevěřil, co může být prodejnou lístků na autobus. Zakoupíme lístky, stojí nás to 54 LE a jdeme si sednout. Už to taky není žádná sláva, autobus úplně obyčejný, žádná čistota, lépe řečeno špína, klimatizace žádná jen okýnka. Co se dá dělat, nějak to budeme muset přežít, jinak se odtud nedostaneme. Máme před sebou cca posledních šest hodin cesty pouští, snad to nějak přežijeme. Měli jsme představu, že autobus zastaví akorát v Charze, ale omyl. Je to klasický autobus pro místní, jedou z vesnice do vesnice, zřejmě za prací, autobus je za chvilku narvaný, naštěstí brzy většina lidí vystoupí a v uličce už nikdo stát nebude. Zatím to jde, je ráno, vyjíždíme v šest a je docela chladno.

Zhruba po třech hodinách cesty přijíždíme do Chargy, autobus zajíždí do depa dobrat palivo, tak rychle vyskakujeme z autobusu na cigáro. Chceme se někde zašít, ale je to o hubu, vypadá to, že je tu všude paliva a oleje rozlitého tolik, že hodit na zem vajgl by mohl být docela průser a dobrý grilování. Nestihneme ani dokouřit a autobus odjíždí. Vyplašení odhazujeme cígo a běžíme k autobusu. No, aby ho husa kopla, řidiče jednoho, rychle naskočíme a on popojede o dvacet metrů dál a zase stojíme. Shání nějakého mechanika, zřejmě problém na autobuse. Vypadá to, že mu nejde hydraulika nebo brzdy. Mechanik otvírá motor, ale nic nespraví a řidiče posílá k jinému opraváři. Tak asi po půl hodině jedeme jinam, do takové malé uličky, kam se snad autobus ani nemůže vejít a konečně to snad opraví a my po další čtvrt hodině odjíždíme do Asjútu. Už si zvykáme, jak nastoupíme do nějakého dopravního prostředku, má poruchu či jiné technické problémy a to ještě nejsme ani v půlce cesty.

 Naštěstí za Chargou usneme a téměř celý zbytek cesty prospíme. Ještě štěstí, že už máme celkem vytrénovaná těla, postupně jsme dokázali omezit příjem tekutin, z původních 8-12 jeden a půl litrových vod na den, jsme snížili potřebu na čtyři denně, při cestách dokážeme vydržet zcela bez toalety. To je paráda. Už abychom to měli za sebou, o pohodlí v tomhle autobuse nemůže být ani řeč. Sedačky jsou tak blízko u sebe, že normální chlap tam nohy dát nemůže. To se prostě nedá, musí je mít jako já vystrčené do uličky. Vedro je tu jak ve chlívě, a když si člověk vezme, v čem cestují místní, tak tomu nerozumí. Dlouhé kalhoty, dlouhé rukávy, tlusté ponožky v polobotkách, ti co nosí galabeu, tak pod ní mají ještě trička a vesměs tepláky. Je tu odpoledne dobrých 40°, to se nedá pochopit co na sebe všechno nenavlečou.

Konečně sjíždíme do údolí Nilu, do Asjútu. Ještě tak dvacet minut cesty přes předměstí s továrnami a vystupujeme u vlakového nádraží. No, snad tu nebude problém cestovat, při vjezdu do města si nás nikdo ani nevšiml, ale jak jsem viděl na okraji města, ti co vyjížděli opačným městem byli na policejní kontrole docela hodně kontrolovaní, byla tam normálně zácpa. Vystupujeme, odháníme taxíkáře, koukáme do mapky, náš vytipovaný hotel Akhenaten je kousek, to dojdeme. Opravdu asi po deseti minutách hotel nacházíme, je v jedné postranní uličce, ale mají plno, to je k vzteku. Naštěstí přes ulici je ještě jeden hotel Casablanca, ale chtějí za pokoj neuvěřitelnou sumu 200 LE, to je příšerný, i když s klimatizací, televizí a lednicí. Ale co s televizí! Nakonec se nám povede ukecat cenu na 140 LE za noc, což už je trochu rozumnější, stejně asi lepší alternativu bydlení nenajdeme, navíc jsme blízko centra a nádraží. Ubytují nás v šestém patře, je tu naštěstí výtah, hezký pokoj, pěkná koupelna s vanou a dokonce malá zasklená lodžie. Pokoj je čistý, bereme to, bohužel teď švábi vidět nejsou, ale bude jich tu hodně, za náš pobyt jich zabiji asi třicet, ale žádný z nich už nebude jako v Bawiti.

 Už jsme si tak nějak zvykli po každé cestě se nejdřív vykoupat a spláchnout ze sebe tu místní špínu v dopravních prostředcích a tak to děláme i teď. Po koupeli vyráží obhlédnout centrum, kde to vlastně jsme. Navíc jsme po cestě viděli dva křesťanské kostely, tak je chceme najít, neměly by být dle mého odhadu daleko. Odcházíme z hotelu, nikdo si nás nevšímá, jen nám dají číslo na hotel, kdybychom se náhodou ztratili. Centrum je hezké, samý krámek, je to tu příjemné a žije to tu, je tu také malý trh, kam zavítáme, ale když jsme asi v půlce, místní nás vykážou, že máme jít pryč, tak radši vypadneme, koupíme nějakou vodu, jídlo a jdeme na hotel.

Večer vyrážíme znovu, tentokrát s jasným cílem najít ty kostely. Vyrážíme zpět ulicí, kterou jsme přijeli autobusem, asi po 500 metrech nacházíme první kostel. Je relativně nový, moderní. Je zde nějaký místní správce, němý, ale hrozně ochotný pán, rozsvěcí nám celý kostel, světla na zvonicích, otvírá nám i kostel a pouští nás dovnitř. Neuvěřitelné, chceme mu dát nějaké drobné, ale odmítá je. Druhý kostel, mnohem starší, je o něco dál. Před kostelem probíhá nějaká charitativní akce pro děti, škoda že nemáme nic sebou. Kostel je otevřený, jdeme se podívat dovnitř. Jaké je naše překvapení, probíhá právě mše. Zůstáváme zde na mši, ale nejsme úplně nejvhodněji oblečení, tak radši vzadu. Mše je sloužena v kopštině, po každé straně oltáře stojí několik mužů, místní sbor a zpívají. Je to nádherné, teď kněz vykuřuje kadidlem prostor před oltářem. Najednou se sebere a s kadidlem obchází celý kostel. Jsme zde zřejmě velkou raritou, kněz se zastavuje u nás, podává nám ruku s dřevěným křížkem, který oba postupně políbíme. Ptá se nás odkud jsme a je zjevně naší přítomností velmi potěšen. Oběma nám požehná a kadidlem vykuřuje prostor kolem nás. Je to úžasný zážitek, po chvilce zase pokračuje dál. Zůstaneme tu asi třičtvrtě hodiny a odcházíme. Krásný zážitek. Ještě si kostelík vyfotíme a jdeme se zeptat do hotelu Akhenaten, zda nemají v restauraci pivko, normální, ne nealko. Máme štěstí, mají Stellu a tak potěšení, že si můžeme konečně dát první normální pivo, si dáme hned každý dvě. Zaplatíme a pádíme na hotel. Zítra se musíme nějak dostat do Tel-el-Amarny a tak ráno musíme co nejdřív vstát a plni zážitků z kostela jdeme spát.