Putování Egyptem - III

Cestopis Egypt

Následující cestopis se mi velice líbí. Jeho autor Vašek (Alexandros Phillipou) v něm poutavě popisuje svoje putování po Egyptu a zároveň svým čtenářům předává řadu informací, které mohou využít při svém vlastním cestování. Je to o to cennější, že dobrých cestopisů z Egypta - zajímavé exotické země, kterou máme prakticky "za humny", je paradoxně mnohem méně než cestopisů z mnoha daleko vzdálenějších zemí. Velkou část odpovědnosti za to nese turistický průmysl, který Egypt v obecném povědomí degradoval na "Hurghadu možná s výletem k nějakým pyramidám". Děkujeme Vaškovi za svolení se zveřejněním jeho cestopisu a pokud byste si od něj chtěli přečíst více, navštivte jeho web http://www.alexander-phillipou.estranky.cz/. Vzhledem k rozsahu cestopisu jsme jeho text rozdělili do několika samostatných článků.

14. září 2008, neděle
Rychlá ranní snídaně v posteli a vyrazit. Musíme ještě do banky, vyměnit peníze na další týden. Odcházíme z hotelu, ale zastavuje nás policejní příslušník, přidělený k našemu hotelu. Trochu nechápeme, včera nás nechali normálně chodit po městě a nikdo si nás ani nevšiml, a teď nás nechtějí pustit. Snažíme se jim vysvětlit, že chceme jít jen po centru a vyměnit peníze, ale dohady nikam nevedou. Dvacetiminutové zdržení a je nám přidělen policista, který se za námi potáhne a bude na nás dávat pozor.

Nevíme, ale máme z toho trochu dojem, že se asi dozvěděli, že jsme byli v těch kostelích a zřejmě mají strach, abychom nějak neprovokovali místní. Ale místní si nás vůbec nevšímají. Dorazíme na malé náměstí, kde jsou tři banky vedle sebe, je devět hodin, otvírají až ve půl desáté, musíme zde počkat a směnit peníze. Máme čas, tak vymýšlíme finty, jak policisty setřást, nebude to vůbec jednoduché, tady na náměstí u bank je skoro přímo vojenská posádka, je jich tady snad deset. Zkoušíme se rozdělit, malý fígl s nákupem vody, ale bez úspěchu.

Chytá se mě jiný policista a jde se mnou asi deset metrů ke krámku. No, zřejmě aby mě nevzal čert, či co. Je to šílený, je tu před bankami hrozně lidí, dolary mění jen v jedné bance, naštěstí když otevřou policista nás vede přímo k řediteli banky, který nám vyřizuje přednostní výměnu peněz a nemusíme čekat, až přijdeme na řadu o okénka po místních. To je super, při jejich vykecávání bychom přišli na řadu tak zítra. Máme to za chvilku vyřízené a padáme z banky, snažíme se nenápadně a rychle ztratit, jenže bez úspěchu, tentokrát se nám věší na paty zase jiný policajt a nepustí se nás. Míříme k vlakovému nádraží, zde zkoušíme zdržovací taktiku, otvíráme průvodce a snažíme se dělat, že něco hledáme. Sice se policista zapovídá s kolegy u nádraží, ale neopustí nás. Už nevíme, jak se ho zbavit a tak přiznáváme barvu, jdeme za ním a říkáme mu, že chceme do Amarny. Policista chytá taxík, máme vyhráno. Jenže omyl, taxík nejede do Amarny, ale k hotelu, cestu kterou bychom ušli asi za 3 minuty a tak musíme za těch 500 metrů zaplatit 5 LE a jdeme do recepce našeho hotelu. Je to zřejmě obrovský problém, nemůžeme opustit město.

Následuje asi půlhodinové vyjednávání, telefonování policisty a přijíždí modrý pickup, plně obsazený policisty se samopaly. Zdejší lidé jsou zřejmě netvoři a vrazi, když potřebujeme takovouhle eskortu. Chytají nám další taxík, do kterého nasedáme, odjíždíme, před námi policejní pickup. No tak snad konečně jedeme do vysněné Amarny. Jenže také ne, s ozbrojeným doprovodem přijíždíme na stanoviště sběrných taxi, zaplatíme dalších 10 LE za taxík a policisté nám domlouvají odvoz do Amarny za 50 LE dodávkou, kterou pojedeme sami. Hurá, jen nás upozorňují, že cesta zpět už je náš problém, že zpátky už se musíme dostat sami. Nakonec s námi ani nejedou, ani nás nedoprovází na hranici města, prostě nás šoupli do auta a zbytek už je náš problém. Nějak jsem to nepobral, tohle jsme si přeci mohli vyřídit sami, bez těch tanečků, střežení a zdržování. Ztratili jsme určitě zbytečně minimálně jeden a půl hodiny těmito tahanicemi.

No, ale zaplať pánbů, dostaneme se tam. Cesta je pohodová, vesměs vede kolem zavlažovacího kanálu, celkem čistého až do Dér Mawas, kde se odbočuje k přívozu. Jedeme kolem dalšího, už vedlejší zavlažovacího kanálu, špinavý je jako prase, odpadky, na břehu u polí ustájený dobytek a v tomhle chlívu koupající se děti. Nás si nikdo nevšímá, žádný terorista není nablízku. Řidič dodávky „sběrného taxíku“, které zde fungují pro levnou dopravu místních vždy z města do města, takže je obvykle na jižním okraji města jedno stanoviště pro jižní směr jízdy a na severní straně města zase druhé, když chcete jet na sever, nás dováží až k přívozu přes Nil, pozůstatky původního Achetatonu jsou na východním břehu.

Přívoz jezdí celkem často, je za pár babek a za chvilku jsme na druhém břehu. Stojí tady malé tříkolky jako taxi, jednu řídí příjemný mladý kluk, chceme si ho vzít, ale zase se nám cpou další taxíkáři, až se nás ujímá další člověk a vede nás ke kanceláři s prodejem lístků. V kanceláři sedí asi osm lidí, co nemají co dělat. Jak později zjistíme, člověk co se nás ujal, je řidič místního autobusu, který jezdí s turisty po zbytcích města. Jenže tady viděli turistu zřejmě naposled před několika lety, to co předvádějí s lístky je neuvěřitelné. Dostáváme jich asi deset, možná i víc, platíme 75 LE a nacpou nás do autobusu. Nemá ani klimatizaci, navíc s námi jede dalších pět lidí. No, co na plat, hlavně ať něco vidíme.

Vyjíždíme, ujedeme asi necelý kilometr, dostaneme se za vesnici a další kancelář, tentokrát s prodejem lístků na vlastní památky a do areálu původního města ke zbytkům paláců. Dozvíme se, že v předešlé kanceláři jsme zakoupili jen lísky na autobus, jsme docela v šoku a platíme další stovku za vstup do Achnatonovy hrobky a za prohlídku zbytků paláců. No síla, turisté sem nejezdí a tady se chovají jako loupežníci, tohle asi bude nejdražší výlet za celou cestu. Zaplatili jsme cenu autobusu odhadem asi za 5 kilometrů jízdy, opravdu nejdražší taxík v Egyptě. Se dvěma turisty jede celkem 5 lidí, nedá se to pochopit, asi bychom ty základy, co tu zůstaly, ukradli. Jedeme do údolí mezi skalami k hrobce Achnatona. Nic zde ale vlastně není, ani není nijak zvlášť zachovalá, pár zachovalých výzdob je v tak mizerném stavu, že se z toho skoro nedá poznat, co to je. Atonův sluneční kotouč, zbytek Nefertitiny postavy, opravdu toho moc není. No, máme pocit, že se slavní egyptologové mýlí a tohle opravdu není pravá hrobka Achnatona a odcházíme pryč trochu otrávení. Ale asi je to vlastně dobře, takhle ani pravou hrobku nehledají a Achnaton má klid.

Už začínám trochu chápat, proč autobusem musí jet tolik lidí, prostě zde nikdo nepřemýšlí, a když se jede k hrobce, musí jeden Arab vystoupit asi kilometr před hrobkou, jelikož je zde zřejmě v boudě umístěn generátor a musí pustit proud pro osvětlení v hrobce, další musí hrobku odemknout, taky nás musí do hrobky doprovodit policista, co kdyby mumie oživla „tady samozřejmě žádná není“. Nemůžou mít generátor udělaný někde poblíž hrobky, aby si proud pustil sám klíčník, holt je tady lidí dost, tak proč místo jednoho nezaměstnat dva. Při cestě zpět zase nabíráme Araba u generátoru.

Jedeme zpět k pokladně, za kterou zahýbáme a jedeme po okraji vesnice směrem k jihu ke zbytkům paláce. No, nazvat zbytky se to nedá, vlastně tu stojí jen zbytky dvou sloupů a základy paláce, z větší části ještě pro zvýraznění nešťastně dozděné z nových cihel, stejně jako část ohradní zdi areálu. Tak asi nejzajímavější částí jsou zbytky přilehlých hospodářských budov u paláce. Chceme si ještě udělat alespoň nějakou fotku, ale dozvídáme se od policisty, že to Záhi Hawás zakázal, ale že tedy bude tak hodný, že nám to i přes zákaz šéfa památek povolí. No úžasné, jak je hodný. Celou tuhle část ještě hlídají dva mohamedáni se samopaly v budce.

Jak jsme sem přijeli tak nás z povzdálí sledují, netuším proč, kdo by tady asi z těch základů kradl. V části zbytků hospodářských budov u paláce je dnes už smetiště místní vesnice, po vykopávkách jsou tu různě rozeseté haldy materiálu, písku, kamení, zbytků keramiky, prostě co nebylo popsané nebo zlaté, to nikoho nezajímalo, prostě svinčík v kdysi krásném městě. Původně jsme měli takový sen nebo naivní představu, že zde zkusíme přespat, ale to by nešlo, nebyli jsme ani chvilku sami, pořád někdo za zadkem, prostě hrůza. Odcházíme k autobusu, policista zvedá pěkný kus keramiky z rozbitého džbánku a podává ho Katrin. Tohle se nedá zahodit, je to kus historie a naší paměti. Za ten bakšiš, o který si policajt před chvilkou řekl, to stojí, i když stejně jako s křišťály budeme mít zase o starost víc, jak to propašovat. No, celkem kromě lístků, jsme zde na bakšiši nechali dalších 25 LE, síla.

U autobusu jsme ještě museli zaplatit bakšiš místním hlídačům, zřejmě za to, že nás nezastřelili. Nasedáme a odjíždíme k přívozu, ať už jsme pryč. Chtěli jsme sem, byli jsme tu a jsme rádi. I když jsme si to představovali jinak, je dobře se sem podívat. Škoda, že z kdysi slavného města, nezbylo víc a místní lidé nemají k historii větší úctu, ale prostě už je to jiný národ, jehož historie to není.

Nastupujeme na přívoz, asi čtvrt hodinky než zvedneme kotvy, trochu smutní si dáváme na břehu cigaretu, ještě že na přívoz nastoupí děti a chtějí se nechat vyfotit. Mezi kluky je jeden, který ať chce nebo nechce, nemůže zapřít původní zděděné geny egyptského národa. Tak alespoň něco zde zůstalo.

Po přeplutí nastupujeme do auta místního, co si zřejmě přivydělává občasným odvozem lidí do města a za pár liber nás odváží do Malawí na stanoviště sběrných taxi, kde se domlouváme na cestu zpět do Asjútu. V průvodci nelžou, je to opravdu příšerná díra. Ještě to vypadá, že snad mají nějaký pořadník nebo co, jelikož řidiče, se kterým jsme se domluvili na zpáteční cestu, ostatní napadnou a skoro se poperou. Zatím co se ostatní nemohou dohodnout, naskakuje k nám do dodávky nějaký mladík za volant a odjiždí s námi pryč. No, snad nás nechtějí unést? Naštěstí je to jen legrace. Nakonec přeci jen odjíždíme s původním řidičem, ale někteří mu ještě kopou do auta. Je to síla. Máme domluvenu stejnou cenu jako při cestě sem, řidič v nás moc důvěry nebudí, ještě si k němu sedá nějaký starší člověk. Celou cestu otravují, že chtějí peníze, ale my jim neustále říkáme, že jim zaplatíme až v Asjútu. Katrin z nich asi nemá moc dobrý pocit, ptá se mě, zda bych si s nimi poradil. S dědou určitě, s tím problémy nebudou, řidič je trochu jiná váhová kategorie, ale jak jsem si všiml na stanovišti, moc se tu asi prát neumí, je to spíš jen taková strkanice. Mám u sebe nůž, tak když by byly problémy, ubránil bych nás.

Děda nakonec vystupuje v nějaké vesničce v půli cesty, zůstáváme jen s řidičem, ale otravování s penězi nenechá. Zaplatit mu před dojetím do cíle, by byla velká chyba, taky by mohl říct, že dál nejede a byli bychom v ..... Dojíždíme do Asjútu, zaplatíme dopravu, bohužel nemám drobné, tak si hned nechá neřád o deset liber víc, ale jsem rád, že už jsme tady, tak se na to vykašlu, už nemám sílu se s ním dohadovat. Nasedáme do taxíku a jedeme do hotelu.

Máme uklizeno, nové ručníky, dokonce i zabití švábi jsou pryč. Umyjeme se, něco pojíme a chceme vyrazit na nákup. Při odchodu jsou zase scény s policistou, ale nakonec nás nechává odejít, když mu říkáme, že si chceme jen nakoupit. Chceme ale také zase zajít do kostela, zda nebude zase mše. Jenže je všude zavřeno, jen taktak se nám povede u hotelu nakoupit základní potřeby a znechucení jdeme do vedlejšího hotelu na pivo. Zřejmě v neděli zavírají dřív, všude je mrtvo, ale pivo nám dají. Hurá.

 Povídáme si, učíme se některé věci arabsky, číslovky a některé fráze. Katrin mě učí některé anglické fráze, takže první pivko objednávám anglicky, druhé zkouším objednat arabsky. Číšníci jsou tu neuvěřitelně pomalí, mají zde v hotelu německou skupinu turistů a obskakují je, my jako bychom tu vůbec nebyli. Číšník je zřejmě potěšen naší arabskou objednávkou, něco nám arabsky povídá, ale jsme úplně mimo mísu, vůbec netušíme co povídá. No, alespoň jsme se naučili základní číslovky, bude se nám to hodit. Hlady také neumřeme, zbyly nám na pokoji ještě nějaké sladkosti z naší oblíbené cukrárny, zvláště chlupaté buchty jsou vynikající. Jdeme na hotel a spát, ráno nás čeká další přesun.

15. září 2008, pondělí
 
Budíček v šest, vyrážíme v 7:30, opět problémy při odchodu, máme doprovod až na nádraží. Lístky si nekupujeme, prý se prodávají až ve vlaku. Naštěstí vlak přijíždí brzy, nemusíme dlouho čekat a policista nás posadí do vagónu, ve kterém mají místo dva policisté, kteří jezdí jako doprovod. Kromě těch nejobyčejnějších vlaků třetí třídy pro nejchudší, je to tak v každém vlaku.

Sedáme si. Nikdo, kdo v Egyptě takhle nebyl a nejezdil, neví oč přišel a neumí si to asi ani představit. Hrůza, kanál, humus, špína, pojízdný záchod či jak to nazvat. Neuvěřitelný bordel, který nikdo nikdy neuklidí, WC bez dveří, smrad z něj v celém vagóně, no máme co dělat, abychom se doslova nepozvraceli. Snad těch cca sto kilometrů do Sohágu nějak přežijeme, jinou alternativu dopravy nemáme, jen jít pěšky a to by asi bylo sice to nejlepší, ale s ohledem k místním vzdálenostem nereálné. Po hodině a půl hrůzy, dorážíme do Sohágu, vlak snad stojí ještě před nádražím a lidé vystupují, tak taky vystupujeme, no spíš vyskakujeme. Je to trochu krkolomné, s krosnami a baťohy, podlaha vagonu je snad metr nad zemí. No nohy máme celé, tak co. Dle průvodce jsou zde dva hotely, které ubytovávají turisty, tak je chceme vyzkoušet. Jdeme najít hotel Al-Salam, cestou míjíme ještě jiný hotel, ale na recepci neumí anglicky a tak odcházíme. Hotel Al-Salam je hrozný, prostě špína už když tam člověk vleze, špinavé stěny už u recepce a dál ještě horší. Má tu být ještě tříhvězdičkový hotel Merit Amon, ale na druhém břehu Nilu, tedy východním, a tak si bereme taxi. Na druhý břeh se dostaneme, je to relativně nová čtvrť zjevně stavěná hlavně kvůli turistům, ale taxikář hotel nemůže najít, jezdíme sem a tam asi dvacet minut kolem hotelu, ale doslova, několikrát se taxíkář ptá místních a ti ho pokaždé pošlou někam jinam. Nakonec to přeci jen najde, hrozně nás potěší, je to velmi slušný člověk, za ty zmatky si vůbec nevezme žádné peníze a po tom co vystoupíme odjede.

Jdeme na recepci hotelu, ukazují nám pokoje, je to podobná špína jako předtím, tady snad už deset let žádný turista nebyl. Nemáme už sílu, zřejmě to tu bude všude stejné, jediný další dobře vypadající hotel jsme míjeli hned u nábřeží, je to hotel Nil, ale ten vypadal hodně luxusně. Vybíráme si z několika pokojů tu lepší alternativu, ale jak to popsat. Plesnivý strop v koupelně, špína a opadané obklady, ubrus v pokoji na stole takový, že bych na něj snad nepoložil ani odpadkový koš, aby se neumazal, stěny pokoje špína, dveře těch je lepší se ani nedotýkat. No, alespoň povlečení vypadá trochu čistě. No, zůstaneme tu jen jednu noc, snad to nějak přežijeme.
Po té špíně ve vlaku se pořádně vydrbeme a jdeme hledat dopravu do Abydu. Odcházíme z hotelu, chtějí po nás ten jeden nocleh zaplatit, tak to uděláme. Ještě netušíme, co nás čeká. Kousek od hotelu stojí sběrná taxi, tak se ptám řidičů, zda tam jezdí, jeden nás nakonec odveze do města, kousek za vlakové nádraží na jejich stanoviště. Ještě s jedním pánem musíme kus popojít na druhé stanoviště, odkud jezdí taxíky do Al-Baljány. Ten pán špatně chodí, vypadá to že má nějak vykloubené koleno nebo zlomeninu, ale zřejmě nemá na doktora. Chceme mu dát nějaké peníze na stanovišti, ale nebere si je. Město je hrozné, jak to popsat, město duchů.

Sedáme do dodávky s místními, celkem pohoda a pokud se nebojí kvůli policejním kontrolám vás vzít, je to neuvěřitelně laciné. Jedeme 50 kilometrů za 5 liber. Pokud jim ale dělají policisté problémy, musí vás vzít samotné a zaplatíte celé auto, tj. desetkrát víc. Země, která žije z turistů, kde je turistická policie, která má turisty chránit a pomáhat jim, jim ve skutečnosti jen komplikuje život, doprava vás kvůli nim vyjde pěkně draho, nebo jste kvůli tomu nuceni použít vlak, protože vás nikdo nevezme. Za hodinku jsme v Al-Baljáně, teď si ještě musíme vzít místní taxi na dopravu k chrámu, neb je 10 kilometrů daleko. No, co říct, deset kilometrů za dvacet liber, když jsme teď ujeli 50 za pět liber. Ale jsme tu, moc jsme se sem těšili.

Abydos, jedno z nejstarších kulturních a náboženských center. Při zakoupení vstupenek se dozvídáme, že máme v podstatě hodinku na prohlídku, že ve dvě zavírají. To si dělají prdel? To bude pěkný fofr, to projít.
Je tu jeden jediný autobus s malou skupinkou turistů a další dva nadšenci jako my. Chrám je nádherný, krásně zachovalá výzdoba, je vidět že sem už delší dobu moc lidí nejezdí, jinak by byl asi v mnohem horším stavu. Skupina turistů se vypařila a my jsme tu sami, je tu nádherná atmosféra. Je jen škoda, že na stropech už výzdoba zachovaná není. Procházíme pomalu celý chrám, svatyni po svatyni, snažíme se nasát staletí historie. Pomalu dorazíme do zadní části chrámu, kde je po stranách schodiště seznam 72 egyptských faraónů, pokud se dobře pamatuji po vládu Setiho I. a jeho syna Ramesse II. Někteří nepohodlní faraóni zde uvedeni nejsou, hledáme také kartuši Tutanchamona, ale uveden zde není, jako by ani nebyl.

Procházíme touto galerií ven, k Osireionu. Úchvatná a majestátní stavba, dojem dotváří zelená hladina vody. Na jednom sloupu jsou vyryty dva květy života. Zkouším slézt po schodech k hladině, abych si tuto impozantní, i když rozsahem malou stavbu, mohl vyfotit z úrovně hladiny vody. Ale jsem zastaven a vrácen zpět, zřejmě to není moc bezpečné. Je to tu jeden sršeň vedle druhého, radši odcházíme. Ale viděli jsme co jsme chtěli, vracíme se do chrámu a procházíme ještě ostatní prostory u galerie se seznamem králů, je zde ještě malá, ale krásná obětní svatyně, s obětními kameny kolem dokola vnější zdi, v jednom je zachovaný odtokový otvor a akorát na něj dopadá světlo. Podrobně to prozkoumáme, ale vůbec není vidět, kam odtok, zcela zjevně pro krev vede, musí to být do podzemí, kam jinam, celkový dojem svatyně dotváří devět malých okének ve stropu, jimiž dopadají paprsky slunce na různé části stavby. Mám dojem, že zde něco chybí, socha. Pomalu nás začínají průvodci uhánět, že budou zavírat, ale nakonec se nechají přemluvit, že nás tu nechají jak budeme chtít dlouho. Ještě prohlédnout druhou stranu hlavního chrámu. V hlavní sloupové síni chrámu nacházíme zobrazené zvláštní tvory, s křídly a rukama, na zvláštních lodích, vedle nich jsou hvězdy. Kdo to je? Že by návštěvníci z jiných světů? Je to asi nejkrásnější a nejzajímavější památka z celého Egypta, určitě stojí za to sem zajet.

Odcházíme, pomalu se rozkoukáváme, autobus pryč, prodejci vstupenek pryč, jako by tu umřel život. Nikde ani noha, jak se dostaneme do města? Jsou tu jen žebrající děti a dva krámky. Jdeme se zeptat, zda nemají cigarety, ale prodavač na nás kouká, jako bychom spadli z měsíce. Najednou se odněkud vynoří auto, v něm řidič a malý kluk. Samozřejmě chce odměnu, že nám sehnal odvoz, dvě libry jsou mu málo, chce hned 5LE. Tak mu je holt dáme a nasedneme, za stejných 20 LE nás zase odveze k taxíkům. Jenže smůla, najednou je tu další auto, tentokrát s policistou a musíme vystoupit, že nás do města hodí oni. Zastavujeme ještě na zdejší policejní stanici a čekáme ještě na dalšího příslušníka. Je to nějaký velitel, či co, umí dobře anglicky a tak se nás ptá na různé věci, jako odkud jsme, odkud jsme přijeli a kde bydlíme a tak podobně. No, to byla síla. Dozvěděli jsme se, že hotel, ve kterém bydlíme, je už několik let zavřený, že jsme udělali chybu, že jsme jim zaplatili, protože může být zavřeno, či můžeme přijít o věci a můžou dělat že nás vůbec neznají a podobně. No to bylo hrozné, až do návratu na hotel jsme z toho byli úplně vedle. Představa, že nebudeme mít co na sebe a tak.

Dovezli nás do Al-Baljány, bohužel jsme zase byli bez drobných, nastal trochu zmatek s rozměněním a já v autě zapomněl svůj síwský šátek. Byl jsem z toho úplně vedle, měl jsem ho rád a bylo to to jediné, co jsem si tam koupil. Je mi po ní najednou hrozně smutno, po mé oáze. Policisté nám ještě zařídí dopravu dodávkou do Sohágu za 10 LE, jen ta informace nějak uvízne na cestě a při kontrole na policejní stanici při vjezdu do Sohágu nastanou problémy, protože o nás nevědí a řidič se s námi pochlubí. Bylo mě ho pak trochu líto, protože jim musel dát jako úplatek těch 10 LE za které nás vezl. Horší bylo, že to neplánované zdržení na stanici začalo popuzovat ostatní arabské cestující, skoro to vypadalo že se na nás vrhnou a zaškrtí nás. Naštěstí se jim to řidič snažil vysvětlit, že my za to nemůžeme. No, každopádně se nás při první příležitosti zbavil, hned jak uviděl na nějaké větší silnici normální taxíky. Ani se mu nedivím.

A zase se ukázalo, jak strašné je to město, už ať jsme pryč. Taxikář, co nás za deset liber vzal, vůbec netušil kam jede. Sice zprvu nabral správný směr, celkem hladce jsme dojeli k vlakovému nádraží, ale pak už byl úplně mimo mísu a vůbec nevěděl kam má jet. No, ještě že mám smysl pro orientaci, stačila první zmatečná jízda k hotelu v poledne a já už věděl kudy má jet. Jenže anglicky neuměl ani slovo, já arabsky taky ne, no tak jsem mu musel ukazovat rukama. Když jsme jeli po mostě přes Nil, vypadal, že ani netušil, že je město na obou březích řeky. No, tohle by se asi u nás nestalo, byli jsme ve městě asi celkem hodinu a já ho ukazuji místnímu taxikáři. No a já blbec si ani neřekl o bakšiš.

Naštěstí na hotelu bylo vše v relativním pořádku, nikdo nezamkl ani nikdo nedělal, že nás nezná. Na pokoji jsme věci měli, tak nás to trochu uklidnilo. Jako po každém cestování jsme se šli osprchovat, jenže voda žádná. To už Katrin tak vytočilo, že letěla na recepci seřvat personál. Jenže co, mohla řvát jak chtěla, Arab stejně neuměl anglicky, ale zdálo se, že pantomimě porozuměl, jelikož za chvilku tekla voda. Zavšivený hotel, který se rozpadá a o který se nikdo nestará, ale zahradu je potřeba zalít, aby to alespoň z venku trochu vypadalo, že se tu dá bydlet. Už ať jsme pryč, ale potřebovali bychom se najíst. Jdeme po konci ramadánu obhlédnout okolí, zkusíme se zeptat v jednom hotelu na restauraci, nic, vedle je nějaký arabský fastfood, jdeme si sednou, snažíme se zeptat na jídlo, ale zase neumí anglicky a pokus rukama vysvětlit, že se chceme na jíst nevyjde. Jsme nešťastní, rozhodneme se, že se ještě podíváme k luxusnímu hotelu Nil. Krásná a obrovská zahradní restaurace, osvětlená, nikde nikdo, jen tři kluci jako obsluha. Tak se zeptáme, zda si můžeme dát něco k jídlu, je nám řečeno, že jídlo se bude objednávat až za půl hodiny, že si zatím můžeme dát pití. Tak si zatím sedáme a čekáme, čtvrt hodiny, půl hodiny, hodinu. Obsluha si stále sedí u svého stolečku a povídají si. My je zjevně nezajímáme a tak odcházíme.

Ani si nás nevšimnou. V hotelu je jediné okénko, kde se svítí.
Tak si dáme večeři na hotelu, dělíme se o poslední rohlík, královské dělení, třetinu pro mě, třetinu pro Katrin a třetinu zdejším obyvatelům. Jsou to malí mravenci a vedle nich větší konkurence, asi tak centimetr a půl velcí mravenci, radši jim dáme potravu než aby do rána sežrali nás. Snad se ráno probudíme celí.

16. září 2008, úterý
 
Heslo dne, rychle pryč ze Sohágu. Vstáváme, živí a nepokousaní, sice jsme trošku zaspali, ale večeře pro mravence zabrala. Rychle balíme, snídáme, každý máme jedno rajče a kafe a padáme, na recepci si nás nikdo ani nevšimne, co bychom zde taky asi tak ukradli. Přeběhneme ulici a chytáme taxi, jedeme k vlakovému nádraží, vedle má být autobusová zastávka. Vystoupíme a jdeme se zeptat na autobus do Luxoru, jenže odtud žádný nejede. No strašný, zase jiným taxíkem přejíždíme na stanoviště sběrných taxíků a sháníme odvoz. Jenže ty jezdí jen z města do města, tak musíme taxíkem do Qeny /Arabové to čtou jako Gena/. Tentokrát, už je to zřejmě dost daleko, asi 150 kilometru, nejedeme dodávkou, ale upraveným kombíkem se třemi řadami sedadel.

Naštěstí jsme první a sedáme si dozadu, takhle budeme mít alespoň přehled. Po cestě se pro jistotu při průjezdech přes policejní stanice schováváme, po zkušenosti ze Sohágu je to tak lepší. Cesta je pohodová a klidná, průjezdy jsou v pohodě. Jen najednou řidič zpomaluje, jedeme asi dvacítkou, pouští další taxíky před sebe o něčem se s ostatními místními cestujícími řidič dohaduje. Jsem z toho trochu nervózní, když nevím, o čem si povídají, kontroluji si kapsu s nožem. Ale nevěřím že by nám někdo něco udělal, ale každopádně s těmi dalšími sedmi chlapy bych si neporadil. Dojíždíme na policejní stanici před Qenou, řidič si vybírá dopravné, je to v celku levné, teď jsem pochopil o čem se celou dobu dohadovali. Řidič chce prostě padesát liber za auto, my platíme dvacku. Průjezd přes kontrolu je hladký, nikdo neprudí a za deset minut vystupujeme u stanoviště taxíků v Qeně.

Stanoviště jsou mimo město, naštěstí, ale je zde naprosto šílený zmatek. Stanoviště jsou tři samostatná, mezi tím ještě garáže autobusů. Na prvním se poptáváme po cestě do Luxoru, odkazují nás na jiné stanoviště. Stojí tu taxi, prý nás tam hodí za 20 LE. Netušíme kde to je, tak nasedáme. Jenže popojedeme asi 500 metrů a vystupujeme. Kurva, to byla drahá jízda, ještě to taxikář darebák zkouší, že jako dvacka za každého, asi upadl, nic mu nedáme. Vystupujeme a zastavuje nám dodávka, že jedou do Luxoru. Je tu řidič a spolujezdec a další dva mladí kluci. Nastupujeme, kluk ze zadní sedačky si sedá k mně a tlačí se na mě. Objedou s námi stanoviště a vrací se zpět, žádná jízda do Luxoru nebude. Mlaďoch vykřikuje, že chtějí dvě libry, tak vytahuji peněženku. Kluk co sedí nalepený na mě dost blbě čumí, kde mám prachy, vyndávám si ty dvě libry a peněženku uklízím. Ten kluk vedle mě má tak divně danou ruku u mě, že už je mi jasné co chtějí. Jestli mi hrábneš na prachy, tak ti tu ruku urazím. Naštěstí zastavujeme a vystupujeme tam, co jsme nastoupili, Katrin dostává děravý penízek pro štěstí. Ale oni mají smůlu, kontroluji si ledvinku, jediné co mi vytáhli z přední kapsy, je zbytek Antinalu, doufám že ho sežereš, zmetku, a týden si nedojdeš na záchod.

Tak se jdeme pokusit domluvit dopravu u dodávek, cena je ale příšerná, prý musí jet jen s námi, je moc kontrol a budou mít problémy. Chtějí za to 120 LE, což odmítáme a jdeme se poptat vedle po autobusu. Jenže také nic, žádný autobus do Luxoru nejezdí. Příšerné, Luxor je jako uzavřená pevnost. Tak se zase vracíme k dodávkám a zkoušíme handlovat. Nakonec domlouváme dopravu za 60 LE, to už se dá a snad tam konečně dorazíme.
Po těch komediích s kontrolami, řidič nakonec vedlejší cestou objíždí jen jednu, ostatní normálně projíždí bez sebemenších problémů. Prostě tanečky pro turisty, žádné problémy nejsou, vše je naprosto v pohodě, cesta hladká jak dětská prdelka. Za hoďku jsme na okraji Luxoru, dál prý do města bez povolení nesmí a musíme si vzít taxi. Tak vystupujeme, jsme rádi, že ty hrůzy máme za sebou a jsme v civilizaci, kam jezdí turisté. Sedáme tedy do dalšího taxíku kousek od Karnaku, máme vytipované nějaké hotely, dle informací z průvodce a s ohledem ke jménu, k němuž máme osobní sympatie je jasnou jedničkou hotel Nefertiti. Ukáže se, že jsme měli dobrý odhad, bude to super bydlení, čisté, za rozumnou cenu, se snídaní a s velmi příjemným a milým personálem. Po té hrůze v Sohágu jsme jako Alenky v říši divů. Před hotelem je také zahradní restaurace, kam budeme rádi chodit.

Dáme se dohromady, sprcha nás po tom blázinci v Qeně postaví na nohy. Máme hrozný hlad a už jsme dost dlouho neměli kromě chleba nic pořádného k jídlu, a tak se jdeme rozmazlit do hotelové restaurace na pořádný oběd. Je sice ramadán, ale nikdo nám problémy nedělá. Máme chuť na něco, co známe, a tak si kromě našeho oblíbeného mangového džusu objednáváme pizzu. Je fakt vynikající. Běhá tu malé zbědované koťátko, zpočátku hodně plaché, dělíme se s ním o oběd. Je krásné, ale hrozně hubené. Stane se na pár dní naším společníkem ve zdejší restauraci, pokaždé se s ním podělíme o naše dobroty a budu si objednávat pro mrňouska speciální menu, totiž kuřecí krémovou polévku, z které mu vždy vyndám všechno maso.

Po obědě jdeme obhlédnout město. Cestou jsme viděli nějaký trh, chceme ho najít. Cestou se zastavujeme v jedné pasáži, je to bazar, nakoupit vodu a cigarety. Projdeme se zde, zajdeme do krámku s egyptskými suvenýry, soškami a seznamujeme se s majitelem Mahmoudem, kupujeme první dárek, smlouváme cenu, jsme pozvaní na čaj, povídáme si. Z tohohle človíčka se nakonec vyklube úžasný chlap, stane se naším kamarádem. Jezdí často do Evropy, má zde hodně přátel, má rád Paříž a Londýn. U nás nikdy nebyl. Jsme pozváni zítra na večeři.

Projdeme celým bazarem a ocitneme se na nábřeží. Chceme si dát cigaretu, ale nemáme vůbec klid. Pořád nás někdo otravuje, nechcete feluku, nechcete taxi, nechcete kočár. Jsou otravní, nedají se vůbec odbýt. Mizíme postraní uličkou, jsou tu krámky se stříbrem, ale nedá se ani podívat do výlohy, hned nás otravují ať jdeme dovnitř. Ale nic se nám nelíbí, jeden z prodejců dokonce vybíhá z krámku a běží k nám, začne mi ohrabovat prstýnky, div mi nevleze ještě pod tričko k přívěškům. No, hrozný. Padáme rychle zase pryč, ale opět potkáváme kočího kočáru a jestli nechceme svézt. Nedá se odbýt, otravuje, já mu snad jednu natáhnu. Už vás mám dost. Nakonec i trh najdeme, ale zase otravují, pomalu nás za ruce tahají do krámků. Je to příšerné, za chvilku toho máme plné zuby. Cestou se k nám připojuje mladý kluk, prý se učí ve škole anglicky a chce konverzovat.

Nemůžeme se ho zbavit, je mi jasný o co mu jde. Bude nás celou cestu otravovat a pak si řekne o prachy. Na konci trhu kupujeme meloun za příšerný peníze a zadními uličkami mizíme. Samozřejmě, jak jsme opustili trh, chce studentík prachy, jak jinak, jenže nedostane nic, chtěl se učit anglicky tak co. Ještě nás otravuje kluk s kočárem, je neodbytný, říct mu nechceme nestačí, ještě na mě hrabe, už jsem vytočený a zjevně to poznává, protože vypadne. Ještě jednou by na mě sáhnul a dostal by přes hubu, už jsem toho měl plný zuby. Je to něco jiného, vidět zdejší realitu takhle a ne s cestovkou. Otravní jsou jako obtížný hmyz, jinde si nás nikdo ani nevšiml a tady tohle. Vracíme se na hotel si odpočinout, večer chceme vyrazit za památkami. Zastavujeme se ještě na recepci zeptat se na možnost výletu do Dendery. Domluvíme výlet na pátek, za 190 LE to bereme, bohužel se tam jinak jet nedá, turisté musí z Luxoru jezdit najednou hromadně v konvojích. Vydáváme se na procházku, cíl je jasný. Večerní prohlídka Luxorského chrámu. Noční chrám je nejkrásnější, opět nezklame. Není zde tolik lidí a tu úchvatnou atmosféru za svitu měsíce si užíváme. Prošmejdíme každou skulinku, zdržíme se v obětní kapli Alexandra Velikého. Je tu hodně ještěrek. Je to zvláštní, nikde žádní místní, nikdo nechce bakšiš. Po prohlídce chrámu jdeme vyzkoušet místní zahradní restauraci, kde mají na lístku napsáno pivo. Máme štěstí, přestože je ramadán, alkoholické pivo mají. Při placení nastanou problémy, nejsme na to zvyklí a tak jsme nepočítali s tím, že cena v nápojovém lístku není konečná a že dole pod nápoji mají malými písmenky napsáno, že si ještě připočítávají 12% za servis a 10% daně. Naštvaní, že nám to neřekli při objednávce odcházíme, místo 8 LE za pivo zaplatíme 12,5 LE.

Po cestě na hotel se jdeme ještě courat krámky kolem, už je to tu trochu kultivovanější, není to úplně klasický trh a tak máme trochu víc klidu. Necháme se odlapit prodejcem šátků, potřebuji si koupit jiný, když jsem si ztratit ten ze Siwy. Je hezký, klasický, bílý, jinou barvu bohužel nemají, ale ta cena. Chtějí za něj 80 LE, normálně se zbláznili a zase začínají ty tanečky, nejčastější reakcí prodavačů na naše zděšení bude pořád stejná, cotton, tedy pravá bavlna a ta kvalita, koukněte. Nakonec cenu srážíme na 30 LE, po argumentaci že máme ze Siwy dva za 50 LE. To zabralo. Ale konec nákupům není, Katrin potřebuje něco na sebe, nějaké pěkné egyptské šaty. Co jsme zatím viděli byla dost hrůza, tedy ne že by nebyly pěkné, ale prostě tradičně přezdobené, samý ornament a kytka, to se k ní prostě nehodí. Tak prolézáme další krámky, až narazíme na celkem pěkné šaty, ale jsou šité egyptským způsobem, velmi volně, pytlovitě a po vyzkoušení to tak i na Katrin vypadá. Pytel na brambory, je to potřeba v pase zabrat. Ale není problém, krejčová to zabere, počkejte jen pět minut. Tak zatím smlouváme cenu, za pytel na brambory chtějí 200 LE, myslel jsem že omdlím. No, zase komedie, nakonec je domluvena cena 60 LE, ale ta kvalita, no koukněte. Krejčová je opravdu rychlá, za chvilku jsou šaty upravené, nastává zkoušení. Moc Katrin sluší, sama je také spokojená. Prima, má egyptské šaty. Mají tu ještě hezké košile, jednu takovou úplně jednoduchou si vyzkouším. Je moc hezká, jen není černá, ale béžová. Minutku počkejte, černou seženeme. Jenže nakonec není, ale košile je fakt pěkná, tak si ji vezmu. No, cena ještě horší, jen za košili chtějí 240 LE. No, ještě že mám galabeu z minulé cesty, asi by mě klepla pepka, co by dnes stála. Smlouváme, smlouváme, nakonec se dohodneme na 160 LE za šaty i košili, ale chudáci budou hladovět, musí z toho ještě zaplatit 30 LE krejčové za úpravu šatů. Nakonec spokojeni odcházíme, už je skoro půlnoc a padáme utahaní do postele.