Putování Egyptem - IV

Cestopis Egypt

Následující cestopis se mi velice líbí. Jeho autor Vašek (Alexandros Phillipou) v něm poutavě popisuje svoje putování po Egyptu a zároveň svým čtenářům předává řadu informací, které mohou využít při svém vlastním cestování. Je to o to cennější, že dobrých cestopisů z Egypta - zajímavé exotické země, kterou máme prakticky "za humny", je paradoxně mnohem méně než cestopisů z mnoha daleko vzdálenějších zemí. Velkou část odpovědnosti za to nese turistický průmysl, který Egypt v obecném povědomí degradoval na "Hurghadu možná s výletem k nějakým pyramidám". Děkujeme Vaškovi za svolení se zveřejněním jeho cestopisu a pokud byste si od něj chtěli přečíst více, navštivte jeho web http://www.alexander-phillipou.estranky.cz/. Vzhledem k rozsahu cestopisu jsme jeho text rozdělili do několika samostatných článků.

17. září 2008, středa
 
Ráno jako z pohádky, to bude den, vstáváme a neteče voda. Odcházím z koupelny naštvaný a za pár vteřin vypadne z objímky na stropě žárovka a rozletí se na tisíc drobných střepů. No, to je začátek dne, nemůžeme se umýt, dojít si na záchod, prostě nic, alespoň chytáme uklízečku ve vedlejším pokoji ať nám uklidí ty střepy. No, ještě že ty větší jsem posbíral, nemá ani koště, stírá střepy hadrem. Odmontuji žárovku z jednoho světla v pokoji a namontuji ji v koupelně. Ale je to celkově tak fušersky udělané, že je to o zabití, navíc v objímce jsou už poničené závity a žárovka tam drží silou vůle. Tak snad zase nevypadne a nezraní nás.
Odcházíme na snídani, super i s kafem na střešní terase, ta nám trochu spraví náladu. Je to téměř klasická místní snídaně, máslo, vajíčko natvrdo, sýr, džem, rohlíky a většinou k tomu egyptská hruška. Stále stejné, dokola bez nápadu, ale zaplať pámbů za to a hlavně to ranní horké kafe. Koukáme z terasy přes Nil na údolí králů.
Po snídani vyrážíme na Karnak, ještě se zastavujeme v recepci popsat naše ranní útrapy, voda neteče v celém Luxoru, co se dá dělat, snad to i při jejich rychlosti opraví než se vrátíme. Chceme do Karnaku vyrazit starou cestou pěšky, podél sfing, kudy při svátcích putovalo procesí. Jenže kromě celkem zachovalé první části, kde dokonce ještě probíhají práce a odkrývání a tato část je bohužel zatím oplocená, je zbytek cesty v chudinské čtvrti a podle toho vypadá. Zbytky sfing vykukujících ze smetiště. Kromě toho, že se nevyhneme neustálému odhánění koňáků s jejich kočáry, prý tam nedojdeme, je to prý strašně daleko, ještě horší jsou tu malé děti. Tak naučené na žebrání snad ve třech letech, to jsem ještě neviděl. Většina se dala odehnat, ale jedna taková asi tříletá holčička, to fakt bylo drsný. Nejenže si nedá říct, ale je normálně tak drzá, že Katrin projíždí svými malými ručičkami kapsy. To ale neměla dělat, normálně jsme jí plácl přes ruku a arabsky poslal pryč. Imši!!! A je pokoj. Ta neúcta k památkám je zarážející, je to smutné vidět, jak se k nim chovají, buď si tu udělají smetiště, nebo záchod. Fuj a to jsou ještě schopní se hlásit k odkazu starého Egypta.

Karnak je z důvodu ochrany turistů obehnán zdí, jdeme směrem k jižní bráně, ta je ale zavřená, přístup je jen ze západu a tak to musíme celé obejít. V rámci ohradní zdi jsou i parkoviště a bazary, takže to oplocení obejít je celkem pěkná štrapáce. No chrám jako takový. Strašný, lidí jak o pouti, není se kam hnout, všude někdo, ani sednout si a být chvilku sami nejde. Když neotravuje nějaký výběrčí bakšiše, přihrne se skupina turistů. Rychle to proběhneme, strávíme zde asi jeden a půl hodiny a mizíme, nic z toho pořádně nemáme, už tu v areálu chrámu udělali posezení pro turisty, takovou malou kavárnu u posvátného jezírka, neznabozi. Před chrámem je prostoru na fotbalový stadion a oni musí znesvěcovat posvátnou půdu. Prcháme prvním taxíkem na hotel, máme lidí plný zuby. Zajdeme na oběd do hotelové restaurace, běhá tu naše koťátko, tak si objednávám kuřecí krémovou polévku, aby kotě mělo nějaké maso. Je to jedlík, všechno maso mi sní a ještě kouká, že by si dalo nějaký zákusek.

Večer si jdeme do střešní kavárny chvilku sednout na internet, podívat se na hotely v Edfu. Ale na internetu nic nenajdeme, stáhnu si nějaké fotky na flashku a koukneme se na západ slunce ze střechy. Vyrážíme zase na obchůzku krámků, tentokrát se chceme podívat po stříbře, po snubních prstýnkách. Máme jasnou představu co chceme, ale zatím se nám nepodařilo na něco takového narazit. Většina stříbra zde vypadá divně, má takový šedivý nelesknoucí se povrch. Sice je nám vysvětleno, že je to egyptské stříbro, že takhle vypadá, ale moc důvěry to nebudí. Asi ve třetím krámku narážíme na to co chceme. Prstýnek ve tvaru Maat, kde je vlastní prstýnek tvořen jejími křídly. Jsme nadšení, hned jdeme prstýnky vyzkoušet. Křídla nejsou spojená, takže jde prstýnek snadno upravit na potřebnou velikost, takže nemáme s velikostmi žádný problém. Hrajeme zase komedii, zkoušíme to nejprve s jedním prstýnkem, prodavač hází prstýnek na váhu a chvilku na kalkulačce počítá cenu. Teď nám ukazuje displej. Podlomí se mi kolena, on se asi zbláznil. 200 LE. No, to bych tohle u nás koupil pomalu ve zlatě, zkoušíme smlouvat, ukazuji mu své prstýnky a že jeden stál 20 LE. Trochu to zabírá, jdeme s cenou dolu a protože je opravdu chceme, nadhazujeme mu, že bychom si koupili dva, ať ještě zlevní a končíme na ceně 130 LE za oba. Máme strašnou radost. Katrin má na sobě poprvé své nové egyptské šaty, každý jí je chválí, vypadá fakt moc dobře. Jsem opravdu šťastný muž, jak někteří místní podotknou. Koupíme ještě dárek malému, nerozbitného kovového hezky zpracovaného Hora, kterého si zamiloval po té, co jsem si ho nechal vytetovat na rameno, i když mu zpočátku říkal papoušek.

Vyrážíme na slíbenou návštěvu do bazaru za Mahmoudem. Trochu jsme se opozdili, trochu schválně, nechtěli jsme zneužívat jeho pohostinnosti a tak úmyslně prošvihli večeři. Je nám to trochu vyčteno, prý ale zítra musíme určitě dorazit. Tak to slíbíme a Mahmoud nám dělá pravý egyptský černý čaj, s trochou máty. Během čaje nám Mahmoud ukazuje svoji práci, bere do ruky jednu desku s rytinami za druhou, obzvláště ta s vyrytým posledním soudem je úžasná a hodně povedená. Samozřejmě pozná, že se nám líbí a jako správný obchodník toho taky využije. Nabízí nám sice dobrou cenu, ale i tak vysokou. Nicméně představa, že tuhle desku, váží asi dvě kila, potáhneme s baťohy ještě deset dní Egyptem nás děsí. Jako správný obchodník dělá, co může, aby nás přesvědčil, dokonce nám nabízí zajištění přímé letecké dopravy, prý přímo z letiště v Luxoru, pošta tu spolehlivá není, to už vím, pohledy z předchozí návštěvy, a jsou to už 4 roky, ještě nedorazily. Prý stačí jen fotokopie pasu a 40 LE za dopravu. Nakonec se domlouváme, že si to rozmyslíme nejpozději do pátku i s ohledem k penězům, které ještě musíme vydat za zbylé prohlídky, ubytování atd.

Ještě se jen pro informaci, poptáme po cenách místní dopravy, zejména cenu za dopravu do údolí králů, za přívoz přes Nil a po rozloučení odcházíme. Cestou k hotelu, jsme u jedné místní restaurace viděli reklamu na pivo Stella, jenže to byla jen reklama, pivo nemají a tak otrávení odcházíme na hotel a spát.

18. září 2008, čtvrtek
 
Po brzkém budíčku vyrážíme po šesté na trajekt přes Nil, kousek od hotelu se nás chytá místní kluk, zjevně naháněč zákazníků pro taxi, nedá si říct že od něj nic nechceme. Jsem nasraný už po ránu, táhne se s námi až na druhý břeh lodí. A na lodi už čekají další, tentokrát zřejmě vlastník nějaké taxíkářské společnosti. Prostě ulovit, nabídnout své služby a oblbnout, aby si je turista koupil. No, zase na druhou stranu se jim není co divit, běžně turisté jezdí autobusy od cestovek, takže místní taxíkáři moc kšeftů nemají. Ale to rozhodně neomlouvá jejich neuvěřitelnou vlezlost a otravnost. No, nabízená cena, i když luxusním vozem s klimatizací je dost hrozná i když i s čekací dobou u památek. Chtěli za to, je to celkem asi tak 30 kilometrů tam i zpátky, cena 150LE, tak jim vysvětlujeme, že se zbláznili, že to za tuhle cenu vzít nemůžeme, že upadli z postele na hlavičku, když vstávali. Nemáme moc na výběr, jak se tam dostat a tak zkoušíme cenu vylepšit, nakonec se domlouváme na 80 LE. No, žádný zázrak, ale co se dá dělat.

Za chvilku jsme v údolí, u parkoviště. Prý dál nesmí a máme dvě hodiny na prohlídku. Projdeme vstupním objektem s malou výstavou a jdeme koupit lístky. Naivně jsme předpokládali, že snad za prohlídku hrobek, kde je pár komor nebudou chtít nějaké nehorázné sumy, ale opak je pravdou. Vlastní vstup za 70 LE, v rámci této vstupenky vstup do 3 hrobek, ale jen některých, na více než polovinu hrobek ještě zvláštní vstupenka, přičemž jen vstup do Tutanchamonovi hrobky dalších 80 LE, vstup do hrobky Aje dalších 20 LE. No, takhle se vydělává. Kupujeme si tedy základní vstupenku a vstupenku do hrobky Aje, k Tutimu už ne, stejně je pryč na výstavě v Evropě. Ještě se zastavujeme u okénka, kde prodávají lístky na místní vláček, ptáme se, zda nás také doveze k hrobce Aje, která je umístěna cca 2,5 kilometru daleko a my nemáme mnoho času. Jsme ujištěni že jo a tak si kupujeme lístek.

Jedeme vláčkem asi 500 metrů k dalšímu domku, tentokrát s kontrolou lístků. Dožadujeme se odvozu k Ajově hrobce, ale bez úspěchu. Musíme zase zpátky, vyjít na parkoviště a doleva do druhé části údolí. Jenže pěšky, nikdo nás tam neodveze. Jsem tak nasraný, že bych nejradši tomu kreténovi, co nám prodal lístky na vláček, šel rozbít hubu, jenže to bychom takhle ztratili další drahocenný čas, už takhle jsme ztratili přes půl hodiny a to nás čeká ještě 2,5 kilometru tam a zase zpátky. Vyrážíme, cesta v pohodě a po dvě stě metrech přicházíme k domečku, kde sídlí klíčník místní části pohřebiště. Kontroluje lístky a vyrážíme. Klíčník pádí tak, že mu nestačíme, ale je to fajn, má tu vyšlapané zkratky a nemusíme obcházet dlouhé zatáčky cesty. Těch 2,5 kilometru urazíme asi za čtvrt hodinky, ještě nám po cestě ukazuje šakalí stopy. Odemkne nám hrobku a míříme do jejích útrob. Hrobka je malá, v podstatě jen pohřební komora, stěny jsou stále pokryty malbami, jen její vlastník je z maleb odtesán, konkrétně jeho hlava a ruce. Někdo ho neměl stejně rád, jako my. Uprostřed komory je umístěn jeho sarkofág, z asuánské žuly, klíčník nám říká, že když byla hrobka objevena, mumie v něm nebyla a také se nikdy nenašla. Narozdíl od většiny lidí kolem památek je hrozně příjemný a jelikož jsme tu sami, nechá nás zhotovit si fotodokumentaci. Jelikož zde máme nějakou práci, sedáme si na bobek za sarkofág, aby nás klíčník neviděl a kdo ví co by si nemyslel. Dotýkáme se tohoto kusu kamene. Ať jsou ti odpuštěna tvá provinění. S dobrým pocitem odcházíme, jsme rádi že jsme měli štěstí na fajn doprovod. Ještě nás klíčník požádá, ať nefotíme nikde na zakázaných místech, že kdyby u nás našli ty fotky měl by potíže. Tak si pro jistotu uděláme ještě pár fotek okolí a vyrážíme na zpáteční cestu. Cesta uběhne rychle, ještě nám průvodce ukazuje po cestě zkameněliny v místních kamenech. Jako poděkování mu dáváme 20 LE, ty si je zasloužíš, a spokojeni míříme zpět do údolí králů. Máme ještě cca přes půl hodiny čas. Udělali jsme dobře, že jsme vyrazili tak brzy, zatím je přijatelně, při tom sprintu bychom odpoledne asi chcípli.

Na vláček už se můžeme vykašlat, za chvilku vyběhneme k vstupní bráně, předložíme lístky a jsme tu. Jdeme hledat to co nás zajímá. Hrobky KV 62 a KV 63. Jenže v těch zmatcích a lidském mraveništi je samozřejmě přejdeme, tak se musíme kousek vrátit. Stojíme mezi nimi, KV 62 vpravo, KV 63 vlevo. Vedle této poslední objevené hrobky, zatím je tam vlez jen dírou v zemi a ta je zamřížovaná, zůstal tu jen žebřík po egyptolozích. Veškeré nálezy z této hrobky (KV 63), byli přemístěny do hrobky KV 10, ležící v těsném sousedství, jenže ta je zavřená a navíc u ní chybí jakýkoliv popis, tak se nakláním přes zídku vstupu a chci si vyfotit informační tabuli, která je zastrčená až u zamřížovaného vstupu. Jenže mě vidí nějaký místní darebák a začne tady předvádět takovou scénu, že se tady fotit nesmí, že se i přes argumenty, že to venku zakázané není, vydáváme na ústup. Za průšvih to nestojí a ještě bychom mohli udělat problémy našemu milému klíčníkovi z Ajovi hrobky. Tak holt hrajeme komedii, sedám si na ohradní zídku a Katrin mě jako fotí, abychom si mohli vyfotit alespoň vstup do KV 63. No, je to k nasrání, všichni si tu fotí jak chtějí, jen nás si nějaký zmrd vyhlédne. No, holt dvěma osamělým turistům se dělají potíže snáze, než velké skupině s egyptským průvodcem, který tyhle vyčuraný hajzlíky umí poslat do patřičných míst v jejich rodném jazyce. Zacházíme ještě ke KV 62, Tutimu, udělat fotku Katrin, že tu byla a jdeme alespoň z části využít cenu vstupného a podívat se do nějakých hrobek. No, samozřejmě, Haremhebova hrobka zavřená, jak jinak, když vás něco zajímá, tak to prostě není přístupné, tak zalézáme alespoň na chvilku Ramssesovi I. a III. Hezké, ale pro nás zcela nepřínosné. Jdeme pryč, tohle jsme mohli téměř vynechat, bylo to v podstatě k ničemu, co nás nejvíc zajímalo, tam jsme se nedostali.
Taxikář nás odveze na přívoz, nezapomene si kromě dohodnuté částky říct ještě o bakšiš pro sebe, co by rodina jedla. Dostane 10 LE, ať se zalkne. Že žebrají chudáci, už si člověk nějak zvykne, ale když takhle somruje člověk se slušnou prací, slušně oblečený a evidentně si slušně žijící, je to dost trapný a ubohý. Trajekt je narvaný lidmi, sedáme si na horní palubu, je z ní dobře vidět na Nil. Tentokrát už taxikáře nezajímáme, tak jdou žebrat děti. Upřímně už toho mám dost, nejsme ropní magnáti a živit celý Egypt nehodláme, dostanou hovno, tenhle několika hodinový výlet nás přišel na více než 300 LE, tj. více než polovinu denního finančního limitu a vlastně to bylo téměř o ničem. Zvládli jsme to celé ani ne za čtyři hodiny a pádíme ještě na snídani do hotelu a pak se jdeme válet, už se nám nic nechce, jsme otrávení, pořád se někdo s něčím vnucuje a otravuje.

Odpoledne si chceme užít trochu klidu a tak si jdeme sednout do naší hotelové restaurace na kafe a nějakou dobrotu. Dáme si palačinky s čokoládou, jsou moc dobré. Koukáme, zda za námi nepřijde naše kotě, ale dnes tu není. Chvilku se ještě poflakujeme kolem hotelu a jdeme za Mahmoudem na večeři. Piknik po egyptsku, salát s bylinkami, kaše, tedy spíš pasta z fazolí, opečené brambory s rajčaty a kořením, rýže, arabský chléb a k tomu citronáda a čaj. Moc dobré, k čaji ještě spousta sladkostí pro Katrin, nejsou už takové jako v Asjútu, ale dobré. Nakoupil jich tolik, že zbytek dostává Katrin sebou. No, teď už je hloupé si nic nekoupit, chvilku o tom diskutujeme a dohodneme se, že si tedy koupíme tu rytinu posledního soudu. Trochu ještě dohady o ceně, nabízí nám že nám to prodá za 170 LE, ale už je nám to hloupé, říkal, že si na prodeji vydělá 30 LE a my bychom ho teď o ně připravili. Tak to kupujeme za původní cenu 200 LE, ještě chvilku uvažujeme o dopravě, je to opravdu dost těžké, ale nějak to snad zvládneme. Mahmoud nám sice ještě nabízí, že nám to přiveze na nádraží, až pojedeme z Asuánu, ale to je dost komplikované a hlavně brzy ráno. Tak nám ji balí a my padáme s deskou a sladkostmi poohlédnout se po pivku, snad to nějak dovezeme.

To jsme ale nečekali, jak složitá bude cesta na pivo. Chtěli jsme dle průvodce najít Nubian Oasis Hotel, kde údajně pivko mít mají, ale nenašli a trmáceli se městem. S ohledem k tomu, co neseme jsme nakonec využili služby kočáru, také jsme chtěli trochu pomoct zvířatům a za deset liber se nechali odvézt. Jaké ale bylo zděšení, když asi po třech kilometrech nám zastavili před luxusním hotelem Isis. Prostě nám nerozuměli a ani nadále nikdo nepochopil, kam vlastně chceme jet. Tak jsme vystoupili a v jedné ruce desku a druhé průvodce se jali hledat vytoužené pivo sami. Procházíme nějakou místní čtvrtí, zastavíme si koupit karkade, ale neznalí jeho ceny se necháme okrást. Ještě že Katrin v obchodě na nápiskách u balíčku koření zkouší znalost číslovek, z čehož je prodavač trochu vedle, a cenu trochu zmírní. I tak nás to vyjde 4x dráž než za co to kupují místní. (běžná cena 45 LE/kg). Dojdeme až k vlakovému nádraží, kde se rozhodneme dále nehledat, je to ztracené, rozhodneme se, že se půjdeme zeptat ještě do zahradní restaurace, kde mají také pivo napsané na lístku, ale pivo nemají, mají ramadán a na dotaz, proč vedle ho mají se dozvídáme, že mají křesťanského majitele. Tak nakonec zase končíme v zahradní restauraci Luxor hotelu u tohoto křesťanského šejdíře. No, jedno snad přežijeme, ale okrádat bližní bys tedy neměl. Jenže žízeň je žízeň, co naplat a po dnešních dobrých 10 kilometrech máme na pivo nárok. Kupujeme si ještě denní příděl vody a padáme na hotel, dopsat si deníčky.

19. září 2008, pátek
 
Nastal den D, tedy ne že by byl tak významný, jen jedeme do Dendery. Už se strašně těšíme, toho luxorskýho blázince máme už plný zuby. Stýská se nám po Síwě, její pohodě a klidu. Brzy vstáváme, rychlá snídaně, z které nás ještě téměř vytáhne recepční, že už musíme jít a vyrážíme. Musíme být už v 7:30 na cestě, kvůli konvoji, který vyráží naším směrem v 8:00. Samozřejmě zbytečný ranní kvalt, když dorazíme na seřadiště, máme ještě dvacet minut čas, ještě prohlédnout podvozek, co kdyby tam byla bomba. Konvoj míří do Qeny, kde se cesty dělí. Většina směřuje k pobřeží do Hurgády a dva autobusy s námi do Dendery. Cesta v konvoji je nezáživná a úplně zbytečná, kolem nás projíždějí normální vozidla a stačilo by je naložit trhavinou a je z větší části po konvoji. Ty dva pickupy s policisty by tu byli platní asi jako mrtvému zimník.

V 9:15 dorážíme do Dendery, je tu hodně policistů, celý areál včetně parkoviště je oplocený. Sem bychom se opravdu asi sami nedostali, je to tu jako nedobytná pevnost. Turistů naštěstí nemnoho, po několika dnech nás čeká klidná prohlídka. Chrám je moc pěkný, máme štěstí a dveře se nám samy otvírají. Katrin uloví nějaký místní a aniž by mě viděl, jí říká, ať vezme manžela a jdeme s ním. Otvírá nám vstup do podzemích prostor. Je to úžasný zážitek, i když mám pocit, že to není vše, že tu ještě musí být nějaké další prostory. Tohle přeci není všechno? Jde v podstatě jen o asi 30 metrů dlouho chodbu, se zachovalými reliéfy. Po prohlídce se zase vracíme do chrámu, kde nás zase po chvilce odchytí stejný človíček a dovede nás do rodinné kaple Hathor, kde dostaneme požehnání. Že by starý kněz? Kdo ví. Jdeme prozkoumat schodiště na střechu, užívané při svátcích k přemístění soch a hle, končíme opravdu na střeše. Je zde několik svatyň, v jedné je umístěn na stropě denderský zvěrokruh. Po prohlídce odcházíme k druhému (západnímu) schodišti, ale záměrně čekáme až ostatní turisté odejdou a požádáme policistu, zda můžeme po přilehlé rampě vylézt až na ochoz chrámu. Sice je to zavřené, ale když jsme zde sami, za malý poplatek lze všechno. Je to neskutečné, stojíme zde, jako kdysi kněží. Rozhled do krajiny je naprosto fantastický, koukáme ze střechy na Isidin chrám a posvátné jezírko, dnes zarostlé palmami. Moc super zážitek, takhle podrobnou prohlídku i se střechou jsme nečekali. Zřejmě náplast za Karnak a nic nekončí. Dokončíme prohlídku chrámu, chceme ještě obejít chrám okolo. Jdeme východní stranou k posvátnému jezírku a přidává se k nám místní průvodce. Ale my o jeho přítomnost nestojíme, chceme si to už prohlédnout sami a také si v klidu dát cigaretu. Po chvilce přemlouvání zmizí. Po cigáru míříme k Isidině chrámu, zbyla z něj v podstatě jen svatyně, sloupořadí už nenávratně zmizelo. Jsme zklamáni, svatyně je zavřená, tak jen nakukujeme přes kovovou mříž. Odcházíme a z ničehož nic, jakoby odnikud se objeví človíček s klíčem a my se vracíme zpátky do svatyně, prohlédnout si sedící Isis, kojící malého Hora. Super, co víc si přát, viděli jsme vše. Ještě že jsou tato místa, kam téměř nikdo nejezdí, místa jež se dají nazvat oázou klidu a z prohlídky člověk něco má. Hezký zážitek. Odcházíme k taxíku, bohužel odjezd se o půl hodiny protáhne, musíme čekat na zpožděný konvoj z Hurgády. Po půl hodině čekání odjíždíme do Qeny, kde se zařazujeme do konvoje a jedeme do Luxoru. Taxíkář nás vyhazuje u hotelu, jsme celkem utahaní a jdeme se na chvilku natáhnout, dospat ráno.

Večer jdeme na večeři, krmení kotěte masem z polévky a kousky pizzy. Už vypadá trochu lépe, kluci z restaurace říkají, že ho krmí a že bylo dlouho slepé. Zaběhneme ještě za Mahmoudem na čaj, ještě se rozmýšlíme, že bychom si u něj koupili Isis, chybí nám na oltář. Má za skleněnou vitrínou několik figurek, které vypadají jako právě vykopané, má tu malou sedící Isis kojící Hora, neodoláme a koupíme si ji. Mahmoud nás obdaruje dárky, skaraby i pro Simona, a malému ještě do kamenu z alabastru vyryje jeho jménu v hieroglyfech. Je hrozně fajn, nabízí nám pomoc v případě nouze i kdyby nám došly peníze, máme mu zavolat, má kamaráda v Asuánu a bráchu v Káhiře, prý by nám do půl hodiny přinesli peníze. Neuvěřitelné, ale skutečné, není to poprvé, co na cestách potkávám takovéto lidi. Loučíme se a zveme Mahmouda do Prahy, snad mu jeho pohostinnost budeme moct oplatit. Nashledanou příteli, není takových lidí jako ty mnoho. Zkusíme se ještě podívat směrem ke Karnaku, viděli jsme tam hospodu, kde by mohli mít pivo. Mají, hurá, je to místní pivo, hned si dvě dáme, no při zaplacení valíme bulvy. Dražší než u křesťanských vydřiduchů. Ale já, jak starý tak hloupý, to přechlazené pivo do sebe kopnu jako o závod. A problém je na světě.