Putování Egyptem - V

Cestopis Egypt

Následující cestopis se mi velice líbí. Jeho autor Vašek (Alexandros Phillipou) v něm poutavě popisuje svoje putování po Egyptu a zároveň svým čtenářům předává řadu informací, které mohou využít při svém vlastním cestování. Je to o to cennější, že dobrých cestopisů z Egypta - zajímavé exotické země, kterou máme prakticky "za humny", je paradoxně mnohem méně než cestopisů z mnoha daleko vzdálenějších zemí. Velkou část odpovědnosti za to nese turistický průmysl, který Egypt v obecném povědomí degradoval na "Hurghadu možná s výletem k nějakým pyramidám". Děkujeme Vaškovi za svolení se zveřejněním jeho cestopisu a pokud byste si od něj chtěli přečíst více, navštivte jeho web http://www.alexander-phillipou.estranky.cz/. Vzhledem k rozsahu cestopisu jsme jeho text rozdělili do několika samostatných článků.

20. září 2008, sobota

Čeká nás asi nejhorší den v Egyptě, někdy si to holt musí člověk vybrat. Mysleli jsme si, že když dorazíme do Luxoru a budeme pak cestovat dál, ve své podstatě v turistické a civilizované oblasti, už to bude procházka rájem. Jenže ono to ve své podstatě bylo naopak. Tam, kam turisté běžně nejezdí, si nás vlastně nikdo nevšímal a měli jsme klid, tady je to přesný opak, lidi jsou dost otravní a to co dokážou předvádět, až by jeden brečel a řekl že jsou normálně nenažraní.

Vstáváme brzy, dáme si rychlou snídaní, začínám mít trochu střevní potíže a padáme z hotelu k vlakovému nádraží. Má tam být prodejna lístků na autobus, a dle průvodce i Mahmouda, i autobusová zastávka. Je tu jakási kancelář, ale zavřená. Tak se ptáme taxíkáře, zda se dá odtud jet autobusem a dozvídáme se, že ne, že stanoviště autobusů je až za městem u letiště. Holt není jiná cesta, sedáme do taxíku a jedeme (20 LE). Asi po dvaceti minutách dorážíme za město, v podstatě někam polí, stojí tu dva autobusy a je tady stanoviště sběrných taxíků. Ouvej, autobus žádný do Edfu nejezdí a řidič sběrné dodávky by nás asi vzal, jenže přichází nějaký boss, asi majitel aut a nastávají komplikace. Že nesmí brát turisty, že by měli problémy s policisty, tak ještě kdybychom měli galabei atd atd. Nepomůže, ani když z krosen vytáhneme naše koupené egyptské hadry. No a jediný výsledek je, že nás za 25 LE veze zpátky na vlak. Země, živá z turistů. Autem se nedostanete, autobus žádný, lepší vlak jede 3x denně, takže když nechcete čekat 4-5 hodin na vlak, musíte vlakem, rozumějme spíš žumpou na kolejích pro místní. A aby to ještě mělo grády, zeptat se na nádraží, kdy ta hrůza pojede, je taky dobré. Dispečer vám řekne v jedenáct, prodejce lístků ve dvanáct a třetího je lepší se už neptat, to je lepší rovnou skočit pod vlak. No, nakonec na nádraží tvrdneme skoro dvě hodiny, samozřejmě jel až ve dvanáct. A jsme zase v tom smradlavém pojízdném záchodě. To je normálně neuvěřitelné, že i když jsou zavřené všechny dveře ve vagonu a zápach ze záchodu nejde vnitřkem vagonu, tak ale zvládne ten vlak obejít a do vagonu vlézt otevřenými okénky. Prostě by se dalo říct, že v Egyptě se zápach šíří stejně jako zvuk, všemi směry, jen ty překážky prostě obejde. Policista nás zavede do vagonu, vybíráme si místo u otevřených dveří, snad se tu bude dát dýchat. Za chvilku si pro nás přijde, že si máme vzít zavazadla a jít s ním. Uvolnili nám místo u nich přes uličku. Holt je na nás potřeba dohlédnout, ale je to nakonec dobře. Krátce po vyjetí platíme jízdné, vyjma lepších vlaků se kupují lístky výhradně ve vlaku. Bohužel zase nemáme drobné a musím zaplatit stovkou, průvodčí si ji bere, ale prý nemá zpátky, ale až mu všichni zaplatí tak nám to prý cestou zpátky vrátí. Ještě mu policista říká, kolik má vrátit, je to 86 LE. Jenže půlhodina pryč a nic. Už si začínáme říkat, že snad počkají, až v Edfu vystoupíme. No, asi po tři čtvrtě hodině jdou zpátky, nejdřív jeden a ukazuje že ten vzadu. Jenže ten kolem nás projde, ani si nás nevšimne. Už jsem naštvaný a když se po deseti minutách vrací, normálně ho chytím za ruku a říkám mu, že chci své peníze. Kouká na mě, jako bych si myslel že je zloděj nebo co, přitom by kolem nás prošel a dělal že nás nikdy neviděl. Vysází peníze do poslední libry a ještě se ptá, zda je to ok.

Edfu je od Luxoru vzdálené přesně 100 kilometrů, tak by to snad tahle hrůza mohla za hodinu a půl ujet. No, co bychom mohli čekat. Rozbité auto v poušti, proč ne rozbitý smradlavý vlak. Po vyjetí ze zastávky Esna, se vlak prostě zastavil a hotovo. Dvacet minut šíleného zápachu a modlení, ať už to máme za sebou. Zřejmě se zablokovaly brzdy na některé nápravě a lokomotiva není schopná s vlakem pohnout. Okolo vlaku běhají zřízenci a snaží se závadu odstranit, hluk a křik, strojvedoucí se snaží několikrát s vlakem pohnout a nic. Nakonec se přeci jen po dvaceti minutách dáváme do pohybu a téměř po dvou hodinách hrůzy dorážíme do Edfu.

Nádraží, pár domků a stanoviště sběrných taxi je na východním břehu Nilu, vlastní město na západním, cca 4 kilometry daleko. Jako všude jsou i zde místní, kteří si přivydělávají odvozem lidí do města a tak za 20 LE fičíme nějakou šunkou „zřejmě značky peugeot“ do města. Chceme do centra, ale tenhle člověk zase neumí moc anglicky. No, centrum těžko hledat, jedna větší zaprášená a zabordelená ulice a tak nakonec končíme až u chrámu. Řidič zase zkouší různé fígle, aby z nás vytáhl více peněz, že prý je to dál než do centra a podobně, dostane svou dvacku pošleme ho k šípku, ať si plácá co chce. Chvilku se musíme rozkoukat, jsem jak Alenka v říši divů, vůbec to tu nepoznávám. Areál chrámu obehnaný plotem, tržiště nikde, parkoviště pro autobusy jako blázen a vstup do chrámu z úplně jiné strany než před čtyřmi roky. Zkoušíme se podívat na druhou stranu, z které jsme přijeli, zda tam nebude nějaký hotel, ale je to už konec města s obydlím místních. Co dál? Jdeme se zeptat policisty, zda neví o nějakém hotelu. Ten nám ukazuje, že se musíme vrátit a vzít si kočár. Jeden aktivní kočí už se k nám z parkoviště řítí a tak nasedáme. Zkoušíme se zeptat na cenu, prý dobrá cena. Jsme ze všeho tak zpitomělí, že se dál neptáme a nasedáme. No, to jsme neměli dělat. Kočí mlátí koně bičem, Katrin mu říká ať to nedělá. Jenže to nezabírá, prostě zvíře pro ně nic neznamená, nemají k nim žádný vztah. Dojedeme na konec okrsku chrámu, no tak pět set metrů, víc to být nemohlo, kočí zahýbá do postraní uličky, hrůza vidět jen ji a končíme u nějakého hotelu. Hlídám zavazadla a Katrin se jde podívat na pokoje. Za chvilku se vrací, ani ptát se nemusím, je to vidět. Hrůza. Popojedeme zpět na hlavní ulici, asi dalších 50 metrů a další hotel. Vidět je to na první pohled, scénář úplně stejný, ba je to ještě horší, prý i Sohág byl luxus, je tam deset centimetrů nikdy neuklizené špíny. Třetí pokus, to už kočí říká, že nás veze do luxusního hotelu. Hotel Horus, naštěstí čistý, ale má jen společné sprchy, ale také čisté. No, za luxusní cenu 137 LE, dražší než krásný hotel v Luxoru. Ale lepší asi nenajdeme v téhle díře špinavé. Sundáváme si z kočáru zavazadla a jdeme platit. Ujeli jsme, ať nežeru maximálně 700 metrů a kočí chce 20 Euro, pozor, za každého z nás dvou. Darebák. Dostane od nás 50 LE a jdeme pryč. Zloděj. Kam jsme se to dostali? Sklíčení otvíráme zbytek rumunské slivovice a za chvilku už není žádná. Máme ze všeho tady depresi, pomalu se bojíme vyjít na ulici. Dáme si sprchu, to nás trochu probere.

Musíme ven, nemáme vodu, co jíst, ale vůbec se nám nechce. Před hotelem se trochu rozkoukáme a jdeme na hlavní ulici, prachem a špínou. Nacházíme prodejnu potravin a vedle pekárnu, kromě chleba tu mají i nějaké dobroty. Jenže je tu trochu veselo, nějaký dědoušek se rozčiluje na prodavače, hádají se a po chvilce jde normálně děda přes pult toho kluka profackovat. Radši jdeme pryč do prodejny potravin a bereme si tři vody a měkký sýr. Prodavač za to chce 30 liber, prý voda za 5 LE, házíme mu tašku s nákupem zpátky s poznámkou ať si to strčí do pr... V pekárně se už regulérně perou, jenže potřebujeme něco jíst, tak alespoň venku kupuji chleba a jdeme do jiného krámku pro vodu. Je tu jen malý kluk, může mu být tak devět, kupujeme to samé co vedle, tři vody a sýr a platíme 12 LE. No, tak snad alespoň příští generace bude za něco stát, to je jediný slušný človíček v téhle díře, jinak je to zloděj vedle zloděje.

Jdeme zpátky k hotelu, je tu ještě malé tržiště se zeleninou, kupujeme 4 rajčata a dvě okurky, prodavač nám k tomu ještě hází dvě hrušky, na dotaz o ceně se samozřejmě zase tváří že jsou mu tři, jenže nemám drobné, tak mu dávám stovku. No, vezme si za to dvacet liber, je to nejdražší zelenina v Egyptě. Kupujeme si ještě fíky, máme na ně hroznou chuť, není to o moc lepší. Je to prostě příšerný, ať už jsme pryč. Ráno do chrámu a cvalem vypadnout. Jdeme na hotel a dnes už nevylezeme, není kam.

21. září 2008, neděle
 
Chceme co nejrychleji vypadnout, vstáváme brzy a jdeme se podívat do chrámu. Jaké je naše překvapení, když v recepci zjišťujeme, že v ceně máme snídani, ale už jsme jedli a chceme jít, abychom to měli rychle za sebou. Ale i tak nás překvapí, mají snídaní i balenou, dostáváme dvě krabice s jídlem, které házíme na pokoj a jdeme. Cestou do chrámu samozřejmě prudí kočí, ale po včerejším zážitku je posíláme k šípku, a to dost neomaleně, jeden je otravný, mám už chuť mu jednu vrazit. Jsme hodně překvapeni, jelikož potkáváme děti s aktovkami, jak jdou do školy. Chudáci, kromě soboty chodí celý týden. U oplocení chrámu narážíme na místní strážce chrámu, smečku psů, několik dětí je dráždí a hází po nich kamení. Jeden ze psů prolézá plot a běží za dětmi. Jen ať vás kousne do zadku, zmetci.

Chrám, co říct. Je hezký, ale hrozně lidí, dokonce nějaká indická škola. Opět, jako při předchozí návštěvě střecha uzavřená, podzemí také, navíc se z něj stává smetiště místních rádoby průvodců. Pláčeš příteli? Já také, potichu. Rychle si projdeme chrám, hlavní svatyně je již také uzavřená pro vstup, k obětnímu kameni se již nesmí, vystavili zde repliku posvátné bárky. Obejdeme chrám ochozem a mizíme na boční vnější prostranství. Jak jsem již psal výše, celé prostranství je předělané. Téměř u všech chrámů udělali podia, kde se turisté můžou posadit a sledovat chrám při noční světelné a hudební show. Tady jsou dokonce udělána dvě, zde z boku a ještě zepředu chrámu při vstupu. Smysl mi naprosto uniká, vždyť tady na noc nikdo není, turisty vyloží z lodi, přivezou je autobusy před chrám a za dvě hodiny zase na loď a plují dál do Kom Ombo. Jediní turisté v téhle díře, kteří tu byli na noc, jsme my dva. Stejné je to i v Dendeře, a tam zavítá tak 30 turistů denně a ve dvanáct už tam nikdo není, protože musí odjet v konvoji. Proto asi zdražili vstupné, aby mohli takhle utrácet za blbiny, asi očekávají že sem za 10 nebo 15 let někdo bude jezdit. Ale to asi sotva, když tu pořádně není ani kde přespat a bordel jak ve chlívě, o místních lidech nemluvě. Sbohem Hore, že těm neznabohům, co na tebe lezou nevykloveš oči!!! Zastavujeme se ještě při odchodu z chrámu v pozdějším, zřejmě již římském kiosku a před ním nacházíme poklad. Otisk nohy v kamenném bloku, zjevně nepocházející z rukou kameníka. Je to, jako by někdo otiskl svou nohu do právě tuhnoucího betonu.

Za pár minut jsme na hotelu, po nezbytném odmítnutí několika kočárů. Střevní problémy pokračují, naštěstí se to omezuje jen na ráno. Už máme sbaleno, jen popadneme věci a zaplatit hotel. Recepční nás potěší, zřejmě se zmýlil a zaplatíme o deset liber míň než nám tvrdili včera. Směr hlavní ulice, snad se nám povede chytit taxi, ještě pro jistotu kupujeme v lékárně Antinal, představa toho příšerného vlaku a jít tam na záchod mě děsí. Jenže taxi žádné, místní nám chytá sběrný taxík a samozřejmě jede s námi. Na stanovišti se pokoušíme sehnat odvoz, ale nikdo tam nejezdí, náš doprovod nás odvádí na údajné autobusové nádraží, ale samozřejmě končíme na vlakovém. Prostě od Luxoru po Asuán autobusy nejezdí. Doprovod si samozřejmě řekne o bakšiš, jak jinak, zřejmě vypadáme nesvéprávně a po projetí skoro celým Egyptem potřebujeme vzít za ručičku. Pět liber je mu málo, to stojí jen cesta do města i když za ni před tím neplatil a taky co rodina že, přeci neumřou hlady. Tak holt ještě pět přidáme a jdeme.

Podle příjezdu odhadneme nástupiště, odkud jezdí vlak do Asuánu a než přijede první vlak naším směrem, odfičí tři do Luxoru. Pak se dočkáme. Přijede vlak, zřejmě nejnižší kategorie, samozřejmě špína, jen plastové sedačky, ale kupodivu žádný zápach. Zřejmě jsme tu velkou raritou a každý chce abychom jeli s ním. Z vlaku vystoupí policista v civilu, má u pasu bouchačku a říká nám, že si máme sednout. Tak si vlezeme do vlaku, ale místní občan, povalující se na lavici na nástupišti nás přesvědčuje, že tenhle vlak tam jede dvě a půl hodiny a že přijede jiný, který tam jede jen hodinu a je beautiful. Taky ještě přijde nějaký zřízenec, který nás z vlaku také vyhostí, prý s ním nejezdí turistická policie a je pro nemajetné. Tak zase vysedáme, ten lepší vlak má prý přijet asi za pět minut. Z těch pěti minut je skoro celá hodina.

No, beautiful opravdu byl. Z prvního vagonu prcháme, ten puch byl příšerný. Vedlejší je lepší, záchod tu tak nepáchne, ale co naplat, když se po rozjetí vlaku opět zápach vrátí do vagonu přes okénka. Vlak byl opravdu rychlejší, těch 115 kilometrů jel asi bez pěti minut dvě hodiny. Zřejmě zde asi hodinky nikdo nevlastní, hodina sem hodina tam. Jsou skoro dvě hodiny a my konečně vystupujeme v naší cílové zastávce v Egyptě, Asuánu. Hrozně se na něj těším, pamatuji si ho z předchozí návštěvy jako klidné a pohodové město, a přestože i tady na nás čekají nějaké nepříjemnosti, pobyt bude pohodový a taková relaxace na závěr.

Jako před cestou do Luxoru, jsme si vytipovali hotely, na prvním místě se dle popisu v průvodci umístil hotel Keylani, už jeho jméno nám bylo sympatické, s ohledem k podobnosti s názvem hotelu v Siwě. Před nádražím jsme si dali nezbytnou cigaretku, odmítli pár taxíkářů, neb jsme si ji chtěli v klidu užít a přes původní zamýšlenou pěší túru s bágly a naší rosetskou deskou od Mahmouda do hotelu, naskočili do prvního taxíku. Za chvilku jsme byli na hotelové recepci a prohlíželi pokoje. Hotel má dvě křídla, jedno s pokoji s lednicí, klimatizací i větrákem, druhá část je jen s větráky a bez lednic. Tu jsme odmítli, jen jsme vkročili na schodiště vedoucí k pokojům. Za cenu 117 LE jsme měli krásný a čistý pokoj, s velkou koupelnou, leč jak jsme později zjistili i příšerně studenou vodou, jelikož přes veškerou snahu nešel ohřívač vody. Reklamovali jsme to dva dny. Hotel byl ale jinak špičkový, čistý, se střešní terasou, kde se podávala snídaně, velmi pečlivě střežený kamerovým systémem i s trezory zabudovanými ve skříních a každý pokoj měl malý balkonek, takže jsme měli kde sušit prádlo. Hlavně jsme byli neskonale šťastní, že máme ty jejich vlakové hrůzy za sebou a naší poslední cestu do Káhiry už pojedeme lepším vlakem.

Ubytujeme se, zahučíme do sprchy a seškrábeme ze sebe tu vlakovou špínu. No, nebýt očkovaní proti žloutence, tak ji určitě máme. A jdeme ven. Hotel je přímo v centru, stačí ujít asi třicet metrů a jsme v nově vybudovaném bazaru, je to dobře dva kilometry stánků a obchůdků od vlakového nádraží až téměř na konec nábřeží. V tomhle mumraji najít našeho starého kamaráda Ahmeda asi nebude jednoduché. Chceme, jak jinak, už nás asi znáte, najít nějaký hotel, kde by nám nalili naše oblíbené pivo. Dát si večer jedno nebo dvě, po horkém dni s 45°, nemá vůbec chybu. Jenže je ramadán a tam, kde běžně pivo je, není, jen nealko. Fujtajbl, nic jiného tady snad nemají. Vracíme se bazarem a u jednoho krámku na nás křičí sedící obchodník, že budu mít všechno zadarmo, když se bude moct koukat. Tak se otočím a kdo to. Náš kamarád z minulé cesty Ahmed. Jenže spěcháme a jdeme dál, on tu bude i zítra, tak se za ním zastavíme. Nakonec bloumáme po nábřeží, kde nás nejprve u Asuán Moon restaurace odchytí nějaký Abdullah na feluku a výlet na Philae, že nám zajistí odvoz. Je sympaťák, domlouváme se na obojí, jen smlouváme ceny. Nakonec se domluvíme, že zítra v deset nás vyzvednou u hotelu a pojedeme na Philae, za 75 LE i s čekáním, prý pojedeme jeho červeným autem a feluku předběžně na další den, za 30 LE na hodinu /jen neřekne za co, to mě docvakne až později, že myslel za každého z nás, jak je tady zvykem a ne za loď a zítra budeme cenu smlouvat znova/.

Ještě prozkoumáme restauraci Asuán Moon, ale tady také pivo o ramadánu nemají a koukají jako trubky, ale vedle je ještě jedna restaurace, Emy. Jen co vejdeme, zahlédnu chladící box a v něm pivko. Hurá máme vyhráno. Je to restaurace na nábřeží, vlastní sezení je pak na lodi přímo na Nilu, s krásným výhledem. Majitel, představí se jako mistr Květinka, nám přinese naše vysněné vychlazené, Sakaru, a prý do deseti minut Katrin uvidí proč si říká mistr Květinka. A opravdu, za chvilku jí přinese kytky ve skleničce, mátu, jasmín, ibišek a nějaký kvítek do vlasů. Nabídne nám, že nás vyfotí, tak máme alespoň nějakou společnou fotku, dvacet liber za vyfocení bych nějakému šupákovi nedal. Je milý, ale za těch pět dnů, co sem budeme chodit už to bude trochu otravný a vlezlý i když se to Katrin samozřejmě líbí. Dopijeme své tři a jdeme na hotel. Cestou se u hotelu ještě zastavíme pro vodu, prodejce mi nabízí velbloudy za Katrin, ale nakonec je neberu.

22. září 2008, pondělí
 
Jdeme poprvé na snídani, terasa je fajn i když výhled jen na střechy, škoda že není vidět Nil, nemělo by to chybu. Je to změna, máme opečený toastový chléb a palačinky, jako doma. Výborné, s fíkovým džemem. Po snídani musíme vyrazit do banky rozměnit příděl peněz na týden, ještě reklamujeme studenou vodu na recepci. Procházíme bazarem, zastavují nás různí prodejci jako jeden silnější prodejce suvenýrů, ale spěcháme, tak se domlouváme na večer. Cestou odbočujeme na druhou souběžnou ulici, kde jsme včera zahlédli banky. Jedna, co je otevřená nemá směnárnu, druhá, kde lze peníze vyměnit, má zavřeno a otvírá až v půl desáté, začínáme být nervózní, zda stihneme Abdulla. Pobíháme okolo banky, abychom si zkrátili čas, hurá už otvírají a jdeme. Jsme zde sami, výměna proběhne rychle, mají tady příšernou zimu, chladí jako o závod.

Vracíme se rychle bazarem k hotelu, ale docházejí nám cigarety. Moc krámků, kde se dají koupit, zde není. Potkali jsme snad kromě občasných pouličních prodejců jen jeden. Kluk, co tam prodává, umí jediné české slovo a to zadarmo. Zajdeme tam, kupujeme karton za 50 LE a platíme. Podávám mu padesátku, ale on že potřebuje drobné, tak prý jestli nemám a nakukuje mi do peněženky a dokonce se mi tam začne hrabat. Udělá takový chaos, že vlastně nevíme, co už má za peníze. Ukazuje že má těch padesát v drobných, že je to OK a ještě nám dává malou vodu prý zadarmo. Odcházíme, tedy skoro běžíme, už bude deset a Katrin se chce ještě převléknout. Mně se to ale pořád nezdá a Katrin si taky myslí, že mi z peněženky vytahoval kromě drobných ještě stovku. U hotelu si přepočtu peníze, výhoda že jdeme z banky a víme, kolik máme. No, samozřejmě, stovka chybí, je to šikovný zloděj, udělat zmatek a prachy jsou fuč. Jenže před hotelem už je Abdulla a čeká na nás i s taxíkem a už nemáme čas se tam vrátit. Rychle se převléknout a odjíždíme. Ještě se Abdully ptáme, jak je to s tou cenou za feluku, samozřejmě je to za každého zvlášť a tak ještě usmlouváme cenu na dvacku za každého na hodinu a domluvíme si odjezd zítra odpoledne. Večer se k vám vrátíme, zlodějíčci, jste zvyklí, že turisté se už nevrátí, a to se pleteš, chlapečku.

Nasedáme a fičíme, kolem Núbijského muzea, islámského hřbitova k přehradě. Kupujeme si lístky na prohlídku za 40 LE, jenže to má háček. Zřejmě musíme k chrámu doplavat, v ceně není loď. No síla, cena za dopravu po přehradě lodí 140 LE, příšerné asi nakonec půjdeme vrátit lístky. Zkoušíme malý fígl, jsme tiší jako myšky a nasedáme do lodi k turistické skupině, která je tu s námi. Jenže potvory místní vlastníci lodí nás prásknou i když se snažíme být nenápadní, což jde tedy dost ztuha, neb skupina jsou samí důchodci a ještě navlečení do svítících oranžových plovacích vest, takže působíme asi jako dva běloši ve skupině křováků. Nic naplat, hrabeme se z lodi zase zpět na břeh a nezbývá než vyjednávat. Usmlouváme cenu na 60 LE, tedy ještě s pěti librami pro kapitána a jedeme.

Z celého chrámu je asi nejhezčím zážitkem plavba po přehradě. Chrám s přilehlými stavbami je sice pěkný, i když hodně poškozený jako vesměs většina chrámů barbarským chováním příslušníků následujících náboženství, zejména křesťanů, kteří odtesali obličeje božstev, ale bohužel ztratil svou energii po přestěhování při zvyšování hladiny přehrady. Prostě stavby v Egyptě nebyly stavěny jak koho napadlo a místo hrálo velkou roli. Máme hromadu času a chtěli bychom sejít k přehradě, ale je tady tolik policistů, že nemáme absolutně šanci. Jeden utrhne Katrin kytičku a sebere pár semínek mimosy a heny a hned chce samozřejmě bakšiš. Tedy u policisty se to tak snad ani nazvat nedá. Dostane dvě libry a co prý jeho přítel. Tak mu naznačuji, že je tady tolik přátel, že bych musel být bankéřem a už nic nedostanou. Chceme si alespoň někde sednout a být sami, ale to nelze. Sedáme si u římského kiosku do stínu na cigáro a hned si k nám přisedá nějaký otrapa. Tak jdeme pryč a zašíváme se na schodech k přehradě u přístavu. Konečně chvilka klidu, zůstaneme zde do odjezdu. Na loď a pryč. Plavba je krásná, ale už se hrozně těšíme, až se v Nilu vykoupeme. Jedeme na hotel, první oprava ohříváku vody neúspěšná, studená sprcha, jsou dvě hodiny a po obědě v posteli jen poleháváme a přemýšlíme, kde by mohl být klid na malý rituál ke slunovratu a rozhodujeme se navštívit zahrady na konci nábřeží.

Vyrážíme kolem půl páté, ještě znovu reklamujeme špatnou opravu vody, do večera to prý bude v pořádku, chceme si prohlédnout zahrady a podívat se na západ slunce. Zahrady jsou nádherné, krásně udržované, žádný bordel. Nacházíme si klidné místo s vyhlídkou na konec ostrova Elefantina, s výhledem na zbytky Chnumova chrámu. Krásné místo, za chvilku přichází vedle nás posedět místní obyvatel, ale nijak zvlášť nás neobtěžuje, jen se zeptá odkud jsme a když mu řekneme že z Čech, tak nás informuje že ve zprávách říkali, že náš velvyslanec v Pákistánu uhořel kdesi v hotelu a odchází. No za chvilku zase někdo jiný, přichází kapitán zahrady, podobný scénář, odkud jsme, kytička pro Katrin a sedá si na zídku kousek od nás. No, snad ho nějak sklepeme a budeme mít klid. Nastává západ slunce, úchvatné divadlo. Ze zahrad je krásný výhled na mauzoleum Agy Chána a klášter sv. Simeona. Super divadlo, ale jako všude v Egyptě, za pět minut je hotovo. Dorazí sem akorát nějaká skupina německých turistů a je jim úplně jedno, že jsme tu my, prostě se natlačí k zábradlí a je hotovo. No, alespoň se nám tak povedlo ztratit zdejšímu kapitánu a jdeme si najít klidné místo na posezení a malou meditaci. Nacházíme úplně na konci zahrady zastrčenou cestu, sem snad nikdo nepůjde. Počkáme do šesté a začneme. Popisovat to nebudu, proběhlo to rychle, neb se tady nedalo dlouho pobýt. Nějak jsme si neuvědomili nebo už zapomněli ze Síwy, že jak zmizí poslední paprsky slunce nad pouští, začne krvelačná hostina komárů a za chvilku jsme utíkali pryč, od těch bestií nenažraných, samý bolák.

Vyrážíme na trestnou výpravu, chceme naši stovku zpět. Celý den jsem se učil anglickou větu, že mi ukradl peníze. Nemáme z toho moc dobrý pocit, je mi jasné že tam sám nebude a Katrin má strach, že pokud se s ním budu prát, že mě zavřou. Ale to nakonec nebude potřeba. Když k němu dorazíme, jde nám vstříc a samozřejmě si je vědomý, proč k němu jdeme. Jak jsem předpokládal, v krámku jsou další dva a když dorazíme, další tři se zvednou z chodníku. Je to zřejmě šéf téhle bandy, jelikož drží peníze, jak se za chvilku ukáže. Ale zjevně nestojí o problémy, ať už s policisty nebo místními prodejci. Hned se ptá, zda máme nějaký problém a zda ten problém jsou peníze. Když odpovíme že jo, že stovka, tak ten člověk z chodníku hned vytáhl peněženku a prachy nám dal. V klidu a bez řečí. Po podání ruky, že no problém, dostáváme zase ještě malou vodu zadarmo a padáme pryč. Od této chvíle se nám budou zdáli vyhýbat jako čert kříži.

Potěšení, že to proběhlo tak hladce, míříme do krámku se suvenýry, kde jsme slíbili se zastavit. Potřebujeme nakoupit ještě nějaké dárky pro přátele a teď máme příležitost, stejně se tu nic jiného pořádně koupit nedá. V krámku má kromě běžných sošek také núbijské masky, jednu bychom chtěli koupit. Vybereme k masce ještě malou kočičku a sošku Isis. Ale ta cena, obchodník, je to krámek jeho rodiny, se opravdu zbláznil a čeká nás nejtěžší smlouvání z celé cesty, což nakonec uzná i sám prodejce, že takhle těžké vyjednávání neměl. Pohostí nás Coca-Colou v plechovce a jdeme na to. Nejdřív se ještě tak orientačně zeptáme na ceny podobného zboží a když se dozvíme konečně nabízenou cenu za ty tři věcičky, málem nám volají sanitku. Prý 450 LE. Nejdražší na celém je zjevně maska, ale i ostatní je opravdu hodně nadsazené. Smlouváme snad hodinu, vůbec nechtěl jít s cenou dolů, neuvěřitelná hra. Opravdu to sním bylo těžké, po hodině jsme slezli na 230 LE a už neměli sílu a vzali to. Dostali jsme ještě jako dárek dva malé skaraby a šli. Myslím, že to bylo vzájemné, ale byli jsme rádi, že to máme za sebou. Od této chvíle si nás už ani nevšiml.

Padáme hlady, musíme si nakoupit ještě nějaké jídlo a rychle na pivko. Ve zdejší restauraci mají docela dobrý výběr, mají tady i luxorské pivo, ale nedáme na upozornění mistra Květinky, že je very strong Luxor a objednáme si ho, nějaká dvanácka nás přeci nerozhází. Jenže tohle pivo, je říznuté tvrdým alkoholem a má 10% alkoholu. Mistr Květinka neopomene přinést skleničku s kytičkami. Jedno nám bohatě stačí, jdeme na hotel, dáme si klasickou postelovou večeři, doplněnou granátovým jablíčkem. Přestože čekáme dle návodu z recepce 15 a více minut, ani druhá oprava ohřívače vody úspěšná nebyla, ráno požádáme o nový pokoj.