Putování Egyptem - VI

Cestopis Egypt

Následující cestopis se mi velice líbí. Jeho autor Vašek (Alexandros Phillipou) v něm poutavě popisuje svoje putování po Egyptu a zároveň svým čtenářům předává řadu informací, které mohou využít při svém vlastním cestování. Je to o to cennější, že dobrých cestopisů z Egypta - zajímavé exotické země, kterou máme prakticky "za humny", je paradoxně mnohem méně než cestopisů z mnoha daleko vzdálenějších zemí. Velkou část odpovědnosti za to nese turistický průmysl, který Egypt v obecném povědomí degradoval na "Hurghadu možná s výletem k nějakým pyramidám". Děkujeme Vaškovi za svolení se zveřejněním jeho cestopisu a pokud byste si od něj chtěli přečíst více, navštivte jeho web http://www.alexander-phillipou.estranky.cz/. Vzhledem k rozsahu cestopisu jsme jeho text rozdělili do několika samostatných článků.

23. září 2008, úterý
 
Dnes nikam nespěcháme, feluku máme až ve tři odpoledne. Padáme na snídani. Nic se nemění, stále to samé. Jen už se naučili přinést kafe hned, ne až po snídani jako první den. Dostáváme nový pokoj, třílůžkový za stejnou cenu, jenže díky posteli navíc se není kam hnout. Musíme to celé přestavět, abychom vůbec mohli na balkon. Hurá, teplá voda teče. Dopoledne máme v plánu vyřídit náležitosti k odjezdu, zastavit se na vlakovém nádraží a koupit si lístky a chceme se také zastavit v turistické kanceláři, zda tam nemají nějakou mapku Asuánu a nechat tam informaci o našem ubytování francouzským přátelům, kdyby se tam stavovali.

Dorazíme přes bazar na nádraží boční ulicí, radši sleduji čas, jak je to daleko, jdeme to skoro půl hodiny a na nádraží je to hrůza, je tu příšerné vedro, jediná pokladna a hromada lidí a zmatek. V jedné frontě zprava muži, v levé ženy. Tak nějak nám to nedojde a postavíme se přesně opačně. Paní, za níž stojím, upadne plyšový medvídek, zřejmě talisman a kluk co se tu taky poflakuje do něj skoro ještě kopne. Tak jsem jí ho podal, byla zjevně potěšená, tady se jí to asi ještě nestalo. Máme ji nakloněnu, za chvilku ale upozorňuje Katrin, že stojí ve špatné frontě, že jsou ženy méněcenné a musí stát zvlášť a čekat, zda je vůbec někdo pustí. Chlapi se prostě chovají jako hovada, tlačí se jeden přes druhého. Ženy opravdu tak postávají a čekají, zda se náhodou při odchodu vyřízeného chlapa neuvolní na chvilku okénko a nebudou mít tak šanci se k němu dostat. No, nechtěl bych tady být ženou. Před Katrin jsou dvě, ta bezprostředně před ní je ta, co nám dává informace, je normálně po evropsku oblečená a vypadá jako docela emancipovaná žena, která si nic nenechá líbit. Chlapů je tu víc a tak to v mé frontě jde pomalu a dřív se k okénku dostane tato žena. Je tak neuvěřitelně hodná, že se nám pokouší vyřídit ty lístky, říká to arabsky prodejci lístků a prý nám to hned dá. Jenže jak odejde, tak se na nás okamžitě vykašle, co nějaká ženská i když cizinka si může trhnout nohou. Vyřizuje dalšího chlapa, ženský za Katrin na ni začínají útočit, že se má víc tlačit. Nemůžu bohužel moc dělat, přede mnou je ještě asi pět dalších Arabů. Nakonec se Katrin k okénku dostane, ale přestože nám to už vyřizovala paní, musí znova přitroublému Arabovi za okénkem anglicky přednášet naše požadavky, ještě že alespoň umí anglicky. Přestože už jsme mysleli že pojedeme první třídou a připravili si na to peníze (2x110 LE), je první třída údajně vyprodaná a musíme druhou, co se dá dělat. Ještě jedno zklamání, chtěli jsme jet vlakem v 8:00 dle informační tabule, nevstávat tak brzy a být v Káhiře jen nezbytně nutný krátký čas na přesun na letiště, jenže vlak zrušili a my musíme už v šest. Sbohem hotelová snídaně, co se dá dělat. Nakonec se přeci jen povede lístky koupit a my asi po hodině opouštíme nádraží úplně propocení a otrávení. Ale je to vyřízené, do Káhiry se nějak dostaneme.

Informační turistická kancelář je hned vedle vlakového nádraží, míříme tam. Zdejší pracovník má zvláštní úchylku či posedlost, je zapsaný v průvodcích a také nám našeho průvodce okamžitě zabavuje s tím, že si to musí okopírovat, tak jestli mu ho nemůžeme na pár hodin zapůjčit. Za odměnu, zjevně uspokojen, že se o něm ví také v Čechách, nám poskytuje mapku a ještě nám ukazuje, kam všude se můžeme podívat. Jmenuje se Hakím Husajn. Domluvíme se, že se za ním zastavíme odpoledne, až budeme na cestě na feluku, zanecháme ještě vzkaz pro Freda a Olivii a odcházíme na hotel. Nakoupíme si jídlo k obědu a jdeme na hotel. Oběd o několika chodech v posteli, už jsme si zvykli, asi si budeme muset zvyknout doma jíst u stolu.

Odpoledne vyrážíme pro průvodce a na feluku. Ale vůbec neodhadneme čas a vyrážíme pozdě, až v půl třetí, před třetí vyzvedáváme průvodce a letíme k nábřeží. Jenže máme ještě pomalu tak dva kilometry před sebou, do třetí pět minut a to už k místu schůzky s Abdullou nestihneme a ještě padneme na ústa. No, prostě zastavíme prvního taxíka úplně hotový a naskočíme. Jsme tu celkem včas, zaplať pámbů. Abdulla nás odvádí na loď, s námi ještě pojede Mustafa. Oba jsou neuvěřitelně v pohodě a bude to super zážitek.
Míříme na Nil, křižujeme sem a tam směrem na sever po proudu na konec ostrova Elefantina, ostrov obeplouváme. Kromě krásné projížďky si chceme splnit jeden sen, vykoupat se a nechat se Nilem pokřtít, je nám slíbena hezká pláž na koupání, strašně se těšíme. Abdulla se ptá, zda kouříme, cigára samozřejmě nemyslí a balí pro nás jointa. A pak padne jedna z našich nejslavnějších a nejoblíbenějších vět, která nám vždy na tváři vyloudí úsměv „Ráčí madam hulit před a nebo až po koupeli“, no prostě se svalíme na záda. Kluci jsou naprosto super, mají ramadán na háku, když vypadnou z dohledu, normálně si zapálí cigáro, jen když jede kolem nějaká feluka skovávají ho do dlaně. Je to úchvatný zážitek, vůbec nechápu, jak jsme se od toho mohli při první cestě nechat průvodcem odradit. Neuvěřitelná hloupost. Doplouváme zhruba na úroveň jižního konce ostrova Elefantina a zakotvíme u západního břehu. Je zde kousek břehu nezarostlý křovím, břeh pokračuje do svahu krásným jemným pískem, jsme na slíbené pláži.

Mustafa, je v řece než se nadějeme, my se po vysvlečení, trochu nedůvěřivě, vlastně ani nevíme jaký ten Nil bude, spouštíme do vody. Tedy, první dojem hrůza, vždyť je to ledový. No, voda má tak odhadem 15°, ale kdo ví, těžko se to dá posoudit, když tam vleze z 45° venku. Ale za chvilku jsme jak ryby ve svém živlu. Chceme si pokřtít v Nilu kromě sebe také své šperky a nové snubní prstýnky které máme na rukou, jen s těmi hodinkami jsem trochu nepočítal. Tři metry od lodi si říkám, když náhle zjistím že je mám na ruce, zda má ještě smysl si je sundat. Ale radši jo, bez hodinek bychom museli pořád tahat zapnuté mobily a to by byla otrava a tak šly předčasně na palubu. Nikdy jsem to ve vodě nezažil, ten pocit z toho kde se koupu, že jsem opravdu ponořen do řeky „bohů“. Mohutný Nil s docela silným proudem, řeka věků a já, malý človíček. Byl to zázrak, takový pocit svobody a naplnění, nevím s čím to srovnat. Přišel jsem si jako znovuzrozený, silný ba nesmrtelný a věčný, jako ta řeka. Po první koupeli vylézáme na strmý svah s navátým pískem, je krásně vyhřátý a já se v něm válím jako blázen. No, taky ho mám všude a ještě na hotelu ho ze sebe budu drhnout, neb se na mne nalepil tak, že ani druhá koupel v řece nepomůže. A tak tam zase zahučíme, vysloveně si to užíváme, tenhle zážitek se zařadí spolu s pobytem v poušti na první místo. Kluci zatím drhnou loď, chudáci ještě neví, že jim ji hned zašpiníme, jen co vylezeme. Tak a vylézt na loď, nejpohodlnější cesta přes kormidlo, sedáme vzadu u kormidla, abychom klukům nenadělali na celé lodi a trochu uschli. Rychle se převlečeme a hurá na jointa. I když ho kluci zjevně ubalili pro nás, je nám to blbý a dělíme se s nimi. Je vidět, že se s tím asi moc nesetkávají a jsou evidentně rádi. Co, proč ne, co bychom od nich asi chytili, je to neuvěřitelná pohoda.

Odplouváme, oba asi uvnitř víme, že to není naposled, že se na Nil musíme ještě vrátit, že je to zážitek, který se nedá popsat. Taky až nám to znovu nabídnou, jen se na sebe podíváme a beze slova kývneme, ale to předbíhám.
Míříme k jižnímu cípu Elefantiny, pomalu ji obeplouváme a zakotvíme u přístaviště pod zbytky původních obydlí strážců brány a zbytků Chnumova a Satetina chrámu. Chceme se tam podívat, jenže je ramadán a prý je už zavřeno. Je tu nějaký místní děda, že nás tam tedy vezme, platíme mu vstup 2x25 LE, jenže zase máme jen stovku. Tak si ji bere, že ji rozmění. Jenže z prohlídky je jen sprint podél oplocení k núbijské vesnici, jdeme kolem dvou Satetiných chrámů. Dostavěných ze zbytků nalezených kamenů, chybějící kresby na kamenech jsou dodělávány obrysem, no něco příšerného, někdo zde zkouší své umění, lepší kdyby to nechali jak to bylo. Rozhlížíme se po zbytcích zděných domků a obydlí, průvodce už nás honí, že musíme jít. Tak jdeme, kam jinam než do núbijské vesnice, přestože jsme mu jasně řekli, že nás nezajímá. Ale prý tam musí rozměnit. Ještě to cestou zkouší, prý jestli nechceme na trh a nakonec končíme u jeho domku, asi 10 metrů od přístavu. Vlastně jsme to jen obešli a jsme tam, kde jsme začali, ale o padesátku lehčí. Po vrácení zbytku peněz míříme, teď už zkratkou zpátky na loď, zcela otrávení.

No, ještě že máme tyhle dva skvělý kluky na lodi. Abdulla se hned zeptal, jak se nám to líbilo a když mu Katrin popsala, jak probíhala naše prohlídku, prohlásil jen pojďte, tohle tedy ne a vyskočil z lodi. Seřval místního hlídače, najednou se objevil i ten původní dědek, co s námi prve šel a že nás tam tedy vezme znovu. Tentokrát opravdu vzal a ještě se naštěstí po chvilce vypařil. No, vlastně to bylo dobře a super, že jsme měli tyhle trable, jelikož jsme sem podruhé dorazili akorát při západu slunce a byl to úchvatný zážitek. Stát v bráně Amenhotepa III. s vyhlídkou na Nil a do pouště, nad níž zapadá slunce. Celé jsme si to v klidu prolezli úplně sami i se zbytky Chnumova chrámu, naštěstí nedostavěného, najednou to nebyl žádný problém. Perfektní.

Vracíme se kolem výletních lodí k přístavišti, Abdulla nám ještě nabízí kuřivo na hotel, ale Katrin se tváří že ne, tak to odmítáme. No, přiznám se, že mám pokušení a nakonec to přijímáme, s Katrininým vysvětlením, že manžel si to rozmyslel. Nádherně strávené téměř tři hodiny na lodi, připlouváme do přístavu. Vyběhneme schody a přeběhneme vedle do restaurace na pivko u mistra Květinky. Dáme si každý dvě, nadšení ze zážitků a jdeme na hotel.

24. září 2008, středa
 
Dnes máme v plánu přeplout Nil ke kopci Kubbet el Hawa se sklaními hroby místních správců a guvernérů, pak vylézt na vrchol s kapličkou a přes poušť dojít ke zbytkům kláštera sv. Simeona. Po snídani vyrážíme najít přívoz přes Nil. Jdeme po nábřeží po proudu řeky a hledáme. Ujímá se nás jak jinak místní, sice nám nejdřív nabízí feluku, ale nakonec pochopí, co potřebujeme a dovede nás k přívozu. Samozřejmě za bakšiš. Jdeme si koupit lístky, ještě že víme co to stojí od Hakíma z informační kanceláře, jelikož nás kluci co lístky prodávají chtějí pěkně natáhnout. Chtějí po nás 10 LE, ale když zjistí, že víme co to stojí, nesměle a neochotně nám vracejí peníze. Každý tu chce zbohatnout, nakonec se nad nebožáky slitujeme a místo dvou jim necháme tři libry. Je to přívoz místních, rozdělená společnost, takže i na lodi to tak je. Ženy mají vyčleněnou přední menší část, muži zadní větší. Při vystoupení samozřejmě nejprve vystupují muži, pak teprve ženy.

Plavba je super, fouká docela silný vítr a příď motorového člunu, jak rozráží vlny, jemně rozstřikuje vodu. V přístavu pod hrobkami vystupujeme, hned nám velbloudáři nabízejí své služby, ale my o ně nestojíme. Koupíme si vstupenky a vyrážíme po schodech zhruba do půli kopce, kde jsou hrobky. Jdeme sami, v duchu se modlím ať to tak zůstane. Ale to bychom asi museli být jinde. Prostě ty nejzajímavější hrobky uzavřou, aby s vámi musel doprovod a dostal prachy navíc, jelikož vám je musí odemknout. Kontrola lístků a už jednoho takového příživníka máme za prdelí.
Otevřené jsme si prolezli, v některých jsou zbytky výzdob. Při jednom takovém průzkumu se nám průvodce představil, prý se jmenuje Ramadán. Katrin se málem svalila na zem. Jedna část hrobek byla uzavřená provazem, údajně tu provádějí průzkum, ale on nám ten provaz podrží, abychom se tam mohli podívat. To jsou kecy, to je divadlo. Jediná skutečně uzamčená hrobka, kterou nám otevřel, byla hrobka nějakého guvernéra, zcela bez výzdob a ještě vypadala, jako by ji včera nově omítli. Nevím proč to dělají, hlupáci. Jediné, co na téhle hrobce bylo zajímavé, že měla zbytky malého zádušního chrámu před vstupem.

Už jsme toho měli plný zuby, tak jsme mu řekli, že se tu chceme projít sami a jít nahoru na kapličku, tak si řekl o bakšiš, pět liber mu bylo málo, tak jsme mu řekli, že víc nedostane. On na to, že jsme prý fotili, tak Katrin tu jednu fotku co měla vymazala, já dělal že jsem tu vůbec nebyl a fotky mi zůstaly, stejně jsem fotil víc. A má to pitomec. Lezeme nahoru ke kapličce, nad hrobkami je ještě nějaký pozůstatek starého domu a spousta střepů z keramiky. Dáme si cigáro a dokončíme výstup. Kaplička je malinká, ale ten výhled, zejména na jih, na Nil, na tu spoustu ostrůvků. Nádhera. Po osvěžení vyrážíme směrem jihozápad ke klášteru. Cesta super, po vrcholcích, chvilku pískem, chvilku kamenitou cestou. Po několika stech metrech scházíme z náhorní plošiny po svahu na další část cesty, klášter je již v dáli vidět. Ještě jednou se zhoupneme ze svahu, přejdeme nádhernou navátou dunu a jsme pod klášterem, teď se vyškrábat na horu. Cesta úžasná, moc pěkná procházka pouští, jen ještě netušíme, co nás čeká cestou zpět.
Koptský klášter sv. Simeona byl postaven v 5.-7. století a patří k nejstarším v Egyptě. Musíme téměř celý obejít, už ani nevěříme, že se tam dostaneme, vypadá to, že jsou všechny vstupy zavřené. Naštěstí ne a jsme uvnitř. Obrovský areál, v hlavním objektu je dlouhá chodba, do níž ústí jednotlivé vchody z cel mnichů. Jsou tu dobře zachovalé lázně, dokonce s klozetem a zbytkem nádoby na vodu, stará pekárna a dalších místnosti. U vstupní části jsou zbytky kaple s částečně zachovalými freskami. Už jsme téměř na odchodu, když objevím jednu místnost vytesanou do skály. A v úžasu volám Katrin. Na zdech i stropu jsou zřetelné původní malby, na stěnách svatí, ale vypadají strašidelně, jakoby z jiného světa. Neuvěřitelné, celé si to fotíme.

Vyrážíme na cestu zpět, velbloudáři nikde, a tak vyrážíme pěšky. Cestou ještě potkáme jednoho kluka s velbloudem, ale chce příšerný peníze, navíc neumí anglicky, nebo to alespoň úspěšně hraje, tvrdí že chce patnáct, pak zněj ale vypadne že padesát za jednoho, tak pokračujeme dál pěšky. Nacházíme šakalí stopy a po chvilce také typické znaky pohybu hada po písku, začínáme být ostražití. Před námi je poslední kopec, nahoru to vypadá drsněji něž před tím dolů a máme v podstatě tři možnosti. Buď se vyhrabat na vrchol, nebo kopec obejít zleva či zprava. Volíme variantu obejít ho zprava, nebudeme si to prodlužovat a dostaneme se nad Nil, blíž k přístavu. Jsou tam nafoukané duny, ale zatím byly všechny duny pevné a dalo se po nich bez problému jít. Dorazíme k duně a vyrážíme, do půlky to docela jde, ale jak jsme za vrcholkem, propadáme se do vařícího písku téměř po kolena, nedá se to vydržet. Doběhneme na druhou stranu na kamennou plošinku bez písku. Co teď, rovně to dál asi nepůjde, před námi další duna. Jediná cesta je dolů k Nilu, ale je to tak 50 metrů rozpáleným pískem, může mít tak 80°. Cesta smrti.
Po písku jsou rozházeny kameny, seberu dva větší a scházím rozpáleným pískem asi o 15 metrů níž a stavím z kamenů pro Katrin jakási stupátka, aby si mohla odpočinout, vysypat písek ze sandálů. To je asi to nejhorší, rozžhavený písek mezi chodidlem a botou, není čas a kde si ho vysypat. Takhle si bude moct alespoň trochu odpočinou a vyčistit boty. Sbírám další kameny a zase pádím dolů, postavit další odpočívadlo. Teď už budeme muset uběhnout dolů celý zbytek naráz, asi dvacet metrů ke kameni nad břehem Nilu, už tu žádné kameny nejsou jen písek, není z čeho odpočívadlo postavit. Běžím a jsem dole, Katrin jde za mnou. Snaží se představit si, jak je písek chladivý, ale v její tváři je vidět, jak ji to pálí. Vytahuji zbytek naší vody a polévám jí nohy, alespoň trochu jí to uleví. Teď už jsme zachráněni, stačí slézt z kamene a pár metrů je Nil. Za chvilku už tam máme nohy až po kolena, je to neuvěřitelná úleva, hlavně chodidla máme jako v ohni. Strávíme zde dobrou půlhodinu, sledujeme rybky, vyhřívající se v malé písečné tůni, chladíme si nohy a snažíme se nemyslet na zbytek cesty.

Chodidla pálí, ale to budou ještě večer, co naplat, musíme vyrazit. Katrin chce jít rákosím, ale to neprojdeme, je to houština, kousek nad ním jsem viděl vyšlapanou pěšinku, úzkou ale od pohledu schůdnou. A také je, jdeme po ní, je to bez problémů, trocha písku, ale do bot už nám neleze. Za chvilku jsme v přístavu, platíme si vlastní člun (10LE), místním přívozem už se nám nechce, chceme jet spolu a ne separovaní jako v karanténě. Ještě rychle ochladíme nohy a šup na loď. Při vystoupení známá scéna, opět s bakšišem. Měl jsi to mít v ceně blbečku! Nic nedostaneš! Odcházíme nakoupit jídlo a na hotel. Hlad máme jako blázni, servírujeme hostinu na přebytečné ručníky v posteli.

Jsme utahaní a tak zkoušíme usnout, ale nejde to. Tak se rozhodneme ubalit si jointa z trávy od Abdulla z feluky. Dal nám toho docela hodně, no moc tabáku v tom není a tak za chvilku oba vypadáme jako sluníčka. Chvilku se povalujeme a za chvilku dostaneme hlad. Ještě že jsme si nakoupili zákusky v cukrárně, hlady neumřeme. Po siestě míříme, no kam asi, přeci na naše večerní pivko. Dáme dvě Stelly a spokojení, že nám z nohou neodpadává pečené maso, odcházíme na hotel.