Putování Egyptem - závěr

Cestopis Egypt

Následující cestopis se mi velice líbí. Jeho autor Vašek (Alexandros Phillipou) v něm poutavě popisuje svoje putování po Egyptu a zároveň svým čtenářům předává řadu informací, které mohou využít při svém vlastním cestování. Je to o to cennější, že dobrých cestopisů z Egypta - zajímavé exotické země, kterou máme prakticky "za humny", je paradoxně mnohem méně než cestopisů z mnoha daleko vzdálenějších zemí. Velkou část odpovědnosti za to nese turistický průmysl, který Egypt v obecném povědomí degradoval na "Hurghadu možná s výletem k nějakým pyramidám". Děkujeme Vaškovi za svolení se zveřejněním jeho cestopisu a pokud byste si od něj chtěli přečíst více, navštivte jeho web http://www.alexander-phillipou.estranky.cz/. Vzhledem k rozsahu cestopisu jsme jeho text rozdělili do několika samostatných článků.

25. září 2008, čtvrtek

Po snídani vyrážíme na pěší procházku směrem k lomům s obeliskem, cestou se chceme zastavit na starém islámském hřbitově. U vchodu do hřbitova něco hučí místní správci, ale nezastaví nás. Procházíme kolem hrobů mezi kameny k zřejmě nejstarší části s kamennými stavbami, hrobkami. Jsou už značně poškozené, ale celá tato nejstarší část má půvab a své kouzlo. Katrin fotí, já hlídám, asi by se to místním moc nelíbilo. Projdeme hřbitovem, alespoň to nemusíme celé obcházet a kousek od hřbitova je starý lom s nedokončeným obeliskem. Nic zvlášť zajímavého, ale když už jsme zde, proč se nepodívat. Jdeme ke vstupu po chodníku, musíme dávat pozor kam šlapeme, je tu jeden otevřený kanál vedle druhého.

Kontrola při vstupu jak v soudní síni, ale jako už dvakrát, vesele procházím přes kontrolu s nožem v kapse. A to jsem musel dát prosvítit baťoh i kapsičku s foťákem, ale stačilo ukázat na kovové přezky na pásku a šel jsem i s nožem v kapse. Tak a teď těm turistům ukážu, co dovedu se svým kapesním nožíkem. Policajtů se samopaly je tady, jako by měla být třetí světová, přitom ozbrojený terorista jsem tu jediný.

Jak jsme čekali, hromada kamení, nebýt to krásná asuánská žula, mohli jsme jít do lomu doma. Obelisk je majestátní, pořádný kus šutru. Škoda že ho nedodělali, to by asi měli egyptologové zase o záhadu víc, jak s takhle velkým šutrem, vážícím 1200 tun někdo pohnul. To by si vědecké hlavičky asi moc rady nevěděly.

Ale vůbec je to zajímavé, v skále jsou ještě na mnoha místech zřetelné vytesané jakési klíny, díky kterým oddělovali masy kamene. Prohlížíme si jednu řadu takto připravených děr do kamene a všímáme si, že jsou ve spojnicích mezi otvory trhliny v kameni, jako by byl kámen již připraven k oddělení. Po prohlídce procházíme ještě nezbytným bazarem, naštěstí si nás nikdo nevšímá a mizíme ulicemi k hotelu, kde bychom chtěli ještě projít část bazaru, v kterém jsme ještě nebyli. No, to jsme si naběhli. Zajdeme se podívat na nějaké oblečení, ale není to co bychom si představovali, mají tu jen galabei, ale maminka má ještě obchod, tak se táhneme asi 300 metrů k mamince, jenže nějak zapomenou říct, že ne s oblečením, ale stříbrem, zlatem a podobnými serepetičkami a to nás moc nenadchlo. Tak nás doprovod zase táhne zpět, my v domnění že do jiného krámku cupitáme za ním. Jenže zase končíme tam co jsme byli a musíme složitě vysvětlovat že se nám tam nic nelíbí. Nakonec jsme ještě zavlečeni do vedlejšího krámku se stříbrem, tam nám nutně musí vyčistit naše potem zašlé stříbro atd. Byla to neuvěřitelná otrava, nakonec přeci jen kupujeme Simonovi ještě jeden dárek a nastává nezbytné focení s prodavačem, tedy na můj vkus dost slizkým, naštěstí se při nejbližší příležitosti domlouváme, že tuhle příšeru vyfocenou mít nemusíme a všechny fotky mažeme. Máme toho dost, ještě se zastavit u našeho oblíbeného rohlíkáře nakoupit a hurá na hotel. Moc se těšíme na odpoledne.

Po třetí hodině vyrážíme na naši poslední rozlučkovou plavbou po Nilu. U restaurace Asuán Moon vyzvedáváme Abdulla, jak si mylně myslíme, za chvilku s námi začne žertovat, prý jestli víme jak se jmenuje. Tak je to pravda, jsou to dvojčata a hrají si s námi na kočku a myš. Abdulla dnes s námi nepojede, máme dnes jiného kapitána. Je to jeho dvojče Hamada. Jsou k nerozeznání, ale povahově úplně jiní. To Abdulla byl jiné kafe, Hamada drží ramadán, sranda s ním moc nebude, ale zase si zjevně troufne s felukou do míst, kam jiní nejezdí, jak později poznáme. Nasedáme na feluku a plujeme. Dnes máme vysněnu jedinou zastávku a tou je koupel v naší milované řece.

Obeplouváme ze severu Elefantinu a míříme k jihu. Míjíme malé kamenné ostrůvky, Kitchenerův ostrov s botanickou zahradou a míříme dále na jih. Mineme i Isis ostrov, plujeme dále až tam, kde řeka zatáčí k přehradě, kde mezi kamennými ostrůvky řeka nabírá takový proud, že vytváří téměř metrové víry. No. Už si začínáme myslet, že se kluci zbláznili, že si myslí, že se budeme koupat v takovém proudu. Naštěstí tento úsek přeplujeme a zatímco hlavní řeka míří vpravo, my se vydáváme rovně do nádherné klidné zátoky, kde u jednoho kamenného ostrůvku zakotvíme. Jak se později od Hamady dozvíme, sem už nikdo nejezdí a taky zde žádné další feluky s turisty nejsou. Nádhera, jsme téměř sami, jen my dva a Nil.

Pocity jsem se snažil už popsat u prvního koupání, nemá smysl se opakovat. Ale lezli jsme tam znova a znova, neschopní se nabažit. Nejkrásnější koupání v mém životě!!! Nádhera, čistá vonící voda, hladina jako zrcadlo, jen my. Kdo to nezkusil, nepochopí. Je to, jako by se člověk vrátil tisíciletí, neplaval ve vodě, ale ve věčnosti. Budeš mi hrozně chybět, řeko má. Miluji tě, Nile.

Strávili jsme koupáním a užíváním si tohoto opravdu nevšedního zážitku asi jeden a půl hodiny. A ať si říká kdo chce co chce, ať si do průvodce píše kdo chce co chce, přijít o tento zážitek jen díky strachu z nějaké strašidelné nemoci za to opravdu nestojí. Chytit můžu kdeco kdekoliv i v Praze, ale bez dobrodružství a takovýchhle zážitků, o čem by život byl.

Snažíme se odrazit, teď projet peřejemi a zpět k přístavu. Zapadá slunce. I to je nádherný zážitek na Nilu, zapadající slunce nad pouští, kdy hladina dostává barvu písku a zrcadlí se v ní paprsky slunce, jakoby zlátne. Je to jiné než sledovat západ slunce ze břehu, takové víc opravdové, silnější a intenzivnější. Je to srovnatelné se západem slunce v Bílé poušti, dva majestátné a krásné protiklady. Dost poetiky, pomalu se blížíme k přístavu a slunce zapadlo. Končí ramadán. Hamada se naklání k hladině, nejprve se jen oplachuje a za chvilku normálně vodu z Nilu pije. Katrin vyndává naší vodu z batohu a podáváme mu ji, ať se napije. Jen představa, co tady plave nás děsí, jsme už v místě kotviště výletních lodí, hladina plná oleje a o tom, co se děje s odpady z nich ani nebudu psát. To si tahle řeka nezaslouží. Zakotvíme a fičíme na bazar, utratit zbylé peníze, které již nebudeme potřebovat, taky si zasmlouvat, chtěl bych ještě hezkou černou košili a Katrin korálkové šaty, na které jsme narazili u hotelu a našeho známého velbloudáře, jenže by se do nich nasoukala tak akorát, kdyby měla dvacet kilo.

Jdeme, rozhodnuti uspět v nákupech a konečně najít Ahmeda. Kromě prvního jsme pokaždé při návštěvě bazaru koukali, zda ho zase nepotkáme, i když jsme tudy jen procházeli a ani dnes nemáme štěstí. Prostě jako by se vypařil, jako by na tom chodníku před krámkem ani neseděl on, ale jeho duch. Najednou mi to připadá děsivé. Snad budeme mít při příští návštěvě víc štěstí. Pokukujeme po krámcích, ale nikde nemají to, co chceme. Až v jednom mají korálkové šaty, sice černé, ale zdobené stříbrem nebo zlatem. To se Katrin moc nelíbí, ale nakonec vyhrabou černý korálkový šátek. Moc pěkný. Pomáhá tu tátovi mladý puberťák, asi šestnáctiletý, poskakuje kolem ní jako mladý kozel kolem kozlice. Docela se bavím, je to sranda, nebyl jsem jiný. Chudák mladý, ještě neví, co je to, když manžel vyvádí s cenou. No, tak tedy za 240 liber ti to nekoupím, to tě radši za velbloudy vyměním. No, scéna jak má být. Když se po zahájení na 60 librách dostáváme k devadesáti, už dělám, že ji vůbec neznám a téměř odcházím. Už to skoro vypadá, že si ten puberťák na kolena klekne a začne mě žádat, abych jí to koupil, ona brečet a tak tedy jo, za sto liber to má mít, a budu ještě takový grant, že ti 5 liber k tomu přidám. Dobrý, fakt si to užíváme. No, manžel je holt škrt. Tak, holka, teď košili pro mne, role si vyměníme, teď budeš za potvoru ty.

Krámek kousek vedle, mají košile, světe div se. Sice jiná barva, dost zdobená, ale proč se nezeptat. Zřejmě zase syn majitele několikrát odběhne, aby sehnal černou košili s méně výšivkami a vypadá to, že ji seženeme. Jo, pěkná, model pěkný, velikost dobrá, jen ta cena ne dobrá. Za 170 LE, jste upadli. Máme z Luxoru lacinější a koukněte na mojí galabeu, říká Katrin, stála 50 LE. Taky cotton, prodejce jde, ale sáhněte si na tu výšivku, to vaše je šmejd pro turisty, tohle je kvalita. Saháme, je sice trochu jemnější, ale v podstatě to samý, žádný rozdíl. Tenhle majitel, kolem 50, bude tvrdší voříšek, než ten puberťák. Nakonec nechce skoro ustoupit, já za to ale víc než stovku nedám a prostě se chystáme, že regulérně odejdeme, scéna nescéna, pokud neustoupí. Po tom, co jsme mu košili vrátili a udělali první krok, hodil košili do igelitový tašky a že prý tedy jo. Tak a máme nakoupeno, hlad jak trám a ještě jsme tu nebyli v žádné restauraci na jídle.

Vracíme se bazarem směrem k hotelu a koukáme po restauracích. Jsou tu ale spíš takové malé místní kavárny, nebudící zrovna moc důvěru. Už to vypadá že budeme mít smůlu a budeme muset vyzkoušet nějakou restauraci u Nilu, kam se nám ale na jídlo moc nechce, jelikož se tam běžně večer procházejí krysy, jako třeba i u pana Květinky. Máme ale štěstí, kousek před mešitou nacházíme ve vedlejší uličce restauraci, místní po ramadánu dojedli, je tu na stolech svinčík jako po prasatech, ale obsluha nám rychle uklízí stůl. Senza, hlady neumřeme a vyzkoušíme klasické egyptské jídlo. Sice obsluha pomalá, anglicky téměř nerozumí, ale i tak to bude prima. Po uklizení stolu nám přinesou jídelní lístek, ceny vysloveně lidové. Objednáme si mangový džus a falafel s rýží, naprosto netuše co to je, pokus zjistit to od obsluhy se míjí účinkem, byť si na pomoc volá dalšího, dostat z nich zda v tom není maso či nějaká jiná havěť nelze. Nezbývá než to risknout.

Jediná vada, že místní hosté mají zřejmě přednost, jelikož než jsme obdrželi pití, uplynulo asi 15 minut. Ale na jejich obhajobu lze podotknout, že tu po konci ramadánu měli asi tak 50 lidí na jídle a uklidit ten svinčík a nádobí asi není nic jednoduchého, tak se holt na nás dostalo, až to měli hotovo, neb kuchyně byla opravdu zavalená nádobím a vypadalo to, že ten džus opravdu dělají přímo z ovoce. Standardně dostanete k večeři mimo objednávku arabský chléb s polévkou nebo omáčkou z vařené zeleniny, je to moc dobré a chleby se do toho namáčí. Je to v podstatě takový předkrm, co známe u nás, pak teprve přichází hlavní jídlo. Standardní je také salát ze zeleniny, téměř vždy rajčata, paprika a okurky, dochucené sekanou rukolou. Pak vám přinesou hlavní jídlo. Přinesli nám misku rýže a talíř, zdobený také trochou rýže a na ní asi pět osmažených kuliček. Co to je? No, maso v tom nebylo, po rozkrojení to bylo uvnitř celé zelené a bylo to hrozně dobré. Teprve doma z průvodce zjistíme, co to vlastně je. Jsou to kuličky z rozvařených fazolí, dochucené kořením a osmažené. Bohužel je to v průvodci uvedeno pod jiným názvem, používaným v Káhiře, kde tomu prostě říkají jinak. Večeře byla výborná a vyšla nás dohromady na 30 liber. Úžasný.

Tak, teď ještě na pivo, rozloučit se také s mistrem Květinkou. Nezbytná kytička nechybí, ještě focení, no popisovat to nebudu, když ho Katrin fotila, musel jsem se v duchu smát. Na téhle fotce křivá kravata atd atd. No šílený, natřásá se jak puberťák, ten blažený výraz se snad nedá ani popsat. Včera si dali emaily, už jí stihl napsat, to jsem si ale myslel už včera, že honem poběží a prý jestli s ním nepůjde na videochat, zda nemá webovou kameru. No, umím si představit o co ti jde, prasáku. Skoro bych mu podal kapesník, aby si ho utřel. Kdyby tu měli někde pivko, sem bych asi nechodil. Je sice milý, ale takový celý slizký. Fuj. Tak jsme si dali své dvě, zaplatili a rozloučili se. No, aby ne srdečně, když jsme tu kromě jednoho večera byli jedinými hosty. Také nezbytné ahoj místním krysám.

Tak ještě zabalit, roztřídit poklady, nějak to do krosen zakamuflovat, aby nikdo nepoznal co vlastně vezeme, promíchat křišťály s obyčejnými kameny z pouště, někam zašít kousky keramiky, umýt a spát. Je skoro půlnoc, ve čtyři musíme vstát.

26. září 2008, pátek

Trochu zaspíme, já tedy osobně vůbec nemohl usnout, spal jsem maximálně dvě hodinky. Rychle dobalit, hodit do sebe nějaké jídlo a na nádraží. Krosny nám poněkud ztěžkly, baťohy plný jídla a ještě rosetská deska. Z naší původní úvahy, že půjdeme pěšky přes bazar k nádraží, rychle sejde, ještě než opustíme hotel. Tohle táhnout na zádech dva kilometry, sami budeme koukat na letišti co zavazadla váží a to teď máme každý ještě v krosně dvě jeden a půl litrové flašky vody na cestu. Stopneme si prvního taxíka a jedeme. Vyrazili jsme hodně brzy a máme dost času, na nádraží nás nekontrolují, holt turista není terorista, tedy alespoň ne na nádraží. Vlak už zde stojí, tak máme alespoň dost času najít svůj vagon.

Vagony popsané nemají, takže samozřejmě jdeme špatným směrem na konec vlaku, kdo by taky předpokládal, že vagony číslují od konce. Musíme se obrátit a až cestou k lokomotivě si všimneme že mají čísla vagonů na cedulkách přidělaných přímo na zastřešení nástupiště. Zřejmě tady stojí vlak pokaždé na stejném místě. Máme vagon hned za vagonem s generátorem elektriky pro chlazení, jelikož zde tratě elektrizované nemají. Najdeme si místa a zahazujeme tu zátěž, ještě netuše, že vezeme dohromady o více než dvacet kilo navíc.

V šest vyjíždíme, sbohem Asuánku, bylo nám tu dobře. Cesta bude horor. Ve vagonu zima jako v Rusku, ale nesmrdí, hurá. Už jsme oražení a servítky si nebereme, normálně pijeme a jíme kdy chceme, ať si každý trhne nohou a vlastně si nás nikdo nevšímá. Podle informační tabule má být vlak v Káhiře v 19:30, jenže to ještě netušíme, že zřejmě zrušením vlaku v osm hodin ty vlaky spojili a my tam přijedeme ještě později než měl původně vlak v osm a vysněnou večeři v Káhiře nestihneme. První část cesty uběhne celkem fajn, dopoledne je ve vagonu příjemně a většinu cesty prospíme. Jenže jak se venku oteplí, klimatizace nestíhá a vyjma zastávek je ve vagonu vedro jako ve chlívě. Ostatní arabští cestující to reklamují u personálu, vypadá to že se pomalu poperou. Využíváme každou možnou zastávku na cigáro. Dojedeme do Farshutu, je poledne a hodinu tu stojíme, skoro to vypadá, že většina cestujících z vlaku se šla pomodlit do mešity. Pak máme ještě po čtvrté odpoledne na mezi u jedné vesnice další třičtvrtěhodinovou pauzu, je odpolední modlení, magor z měšity začne ječet, jen jak zjistí, že u nich stojí vlak. No, už začínáme mít nahnáno, zda to vůbec stihneme. Začínáme být pěkně otrávení, nedá se to už vydržet, nevíme jak si už máme sednout, všechno nás bolí. Po šestnácti hodinách ve vlaku vystupujeme na nádraží Ramses v Káhiře, už to vypadalo že snad nikdy nedojedeme.

Vystoupit na nádraží z vlaku bylo příšerný. Co tu bylo za bordel a chaos se vůbec nedá popsat. Držel jsem Katrin za ruku, pokud se pustíme, už se nenajdeme. Na nástupišti, co jsme přijeli, stál vedle vlak a lidi se do něj akorát tlačili, no spíš se pomalu prali jeden s druhým, nástupiště úplně ucpaný a prorvat se k podchodu skoro nešlo a to ještě s krosnami, baťohy a tou naší deskou. Jestli do mě někdo strčí, bude po ní. Tady dostat ránu, tak ani nevím, kdo mi ji dal. Příšerný, něco takového jsem ještě nezažil, to nebylo ani při revoluci na Václaváku.

Když jsme vylezli z podchodu, zjistili jsme, že jsme jen přelezli z jedné části nádraží do druhé, asi se odtud nikdy nedostaneme. Šílený, jdeme se zeptat policisty a ten s námi posílá nějakého mladíka. Hlavně ven a cigáro, nebo nás klepne. Děkujeme, už nemáme drobné, ale jsme venku, cigáro a chytit taxík na letiště. Staví nám hned první, říkáme mu že chceme na mezinárodní letiště, domlouváme cenu za 50, a jedeme. Anglicky neumí, je to nějaký blázen nebo šílenec, pořád mele dokola motor motor bzm bzm. Chudák se asi pomátl. Ještě zastavujeme u nějakého místního, říkáme mu airport a on na řidiče že motor. Aha, tak není duševně chorý, takhle je letiště v arabštině. 

Ale jak my tam dojedeme? Káhira plná smogu a prachu, otevřená okénka a nedá se dýchat a zácpa jako blázen, v podstatě poskakujeme v dlouhé frontě aut. Teď ještě začíná taxikář mumlat, že chce dvakrát padesát, tak mu říkám, že maximálně šedesát a víc ani ťuk. Je skoro tři čtvtě na jedenáct a my jsme ještě ve městě a vůbec se nehýbeme, ale pak se to konečně rozjede a my míříme dle cedulí správným směrem. Auta vůbec nepoužívají světla, nohama jsme zapřený a radši zavřený oči. Bohové, jestli tuhle cestu přežijeme. Dorážíme na letiště, ale jsou tu dva terminály a my samozřejmě skončíme na tom špatném, druhém. Taxikář odjede a my to zjišťujeme až v odletové hale. Super, ještě se musíme přesunout na jedničku, ale ta není hned vedle jako u nás. Taxikáři za převoz na druhý terminál chtějí 50 euro, zřejmě se zbláznili, ale jezdí tady naštěstí autobus i když jednou za půl hodiny. Radši se jdu zeptat řidiče autobusu, co tu stojí odkud ten autobus jede. Máme štěstí, nemusíme se nikam přesouvat a jede za pět minut, tak snad to budeme i s odbavením stíhat. Autobus opravdu přijel a my v pohodě za necelých deset minut byli na správném terminálu. Hurá.

Hned se jdeme odbavit, ať máme případné nepříjemnosti za sebou. Házíme zavazadla na pás k prosvícení a máme malou dušičku, ale naštěstí vše projde bez problémů a my pokračujeme k odbavení. Ani s elektronickou letenkou nejsou problémy a my za pár minut máme krosny pryč a skutečnou letenku v ruce, jen ta váha nás dost překvapila, zavazadla mají dohromady o 20 kilo víc než při odjezdu z Prahy. Teď ještě utratit zbylé peníze a odletět. Jenže jak nakukujeme do freeshopů, jsou to jen samé luxusní tretky a nic pořádného ke koupi, hodinky Rolexky, parfémy a podobně. Jdeme se najíst do McDonaldu a za zbylé peníze kupujeme cigára. Procházíme přes další kontrolu do shromažďovací místnosti, dostáváme razítko do pasu a hurá do autobusu, který nás odveze k letadlu. Sedáme se a odlétáme, sice zase se zpožděním, ale ne tak velkým. Prolétáváme mraky smogu nad centrem Káhiry a ještě před jídlem se dostáváme nad moře. Po jídle upadáme do komatu a probouzíme se těsně před přistáním. Východní obzor se barví svítáním a my po několika minutách dosedneme na ruzyňské letiště.